v zákrytu...

byl ten čas
co je cítit člověčinou
a tak si občas říkám
že člověk by neměl opouštět
zemský povrch
protože jakmile se ocitne ve vzduchu
nebude se chtít vrátit dolů...

vyměřoval jsem
vývěrovou fontánu
pro aquanauty
aniž bych si všiml
že ona stojí ve vodě
s upřeným pohledem
k té prokleté modři
a svírá onu myšlenku
stejně zarputile
jako dítě panenku
štíhlá i pohledná
vypadala tak plná života
takže mi dost dlouho trvalo
než jsem si uvědomil
že je to jen socha
z pomalovaného mramoru…

na západě se odráželo
matné světlo
od moře
měděných plátů
střech domů
a vyleptávalo stíny
za příkrými stěnami hor
když se rozklenulo
chladně modré svítání
a ona vyšla
pružně jako vrba
zcela obnažená
na balkón vytesaný v pískovci…

navozovala pocit
jako by měla hvězdné létavice
stále ve své blízkosti
ale ve tváři se jí zračilo tak málo
že mohla být odlita z bronzu
oči jako tyglíky
roztaveného zlata
a když jsem jí přiložil ruku na čelo
byla na dotek horká
jako kov
příliš dlouho ponechaný
na pražícím slunci…

víš přišelče
zdálo se mi o pošetilostech
jak by se ti líbilo spojit
nejlepší část ze mne
s tou nejlepší z tebe
někdy je totiž třeba zaměnit
to co musí přijít
s tím co by mohlo přijít…

vznítila city
a já si uvědomil
že bohatství není nic
ve srovnání s duetem chutí
rozkrojených úst jedné ženy…