Záblesky života - 1.kapitola

„Co se s námi stalo?“ zavzlykala Bella, která se opírala o postel, na které ležel Edward. Byl od ní otočený, ale sotva si uvědomil, že Bella brečí, otočil se na ni. Měl všude připojené hadičky a Bella se proklínala. Proč? Proč se museli pohádat zrovna včera? Proč ji miluje tak moc, že za ní zrovna jel? Edward polkl a pak potichu a suše řekl:

„Zestárli jsme, Bello.“

„Proto se chováme takhle?“ zeptala se Bella. Po tvářích jí tekly proudem slzy. Nemohla uvěřit, že před ní leží právě Edward. Ten Edward, který byl vždy silnější než ona. Ten, který by pro ni udělal vše. Ten, který ji podporoval na střední škole, když se jí skoro všichni smáli. Ten, který ji požádal o ruku, když letěli letadlem na Bahamy. Ten, který se s ní nerozešel, ani když zjistili, že Bella nemůže mít děti. Ten, který se mohl stát upírem, ale vybral si normální lidský život s Bellou... Ona tohle vše věděla, brala na vědomí. Chytila ho za ruku a projel jí po těle známý impuls. Ten, který se ozval vždy, když se Edwarda dotkla.

„Víš, že je to se mnou špatné,“ řekl po chvíli smutně.

„Ano, ale to my překonáme. Vždyť spolu žijeme už deset let,“ odpověděla Bella, které nechtěla slyšet nic o tom, že to Edward nezvládne. Ale on věděl, jak to s ním vypadá a že brzy přijde jeho čas... Otočil hlavu na druhou stranu a Belly si už dál nevšímal. Pochopila, že má odejít.

Vstala a podívala se na něj. Pohladila ho po tváři a přejela mu přes vlasy, které měl jako vrabčí hnízdo. Usmála se. A odešla z pokoje.

Věděla, kam má jít – za doktorem!

Zaklepala na dveře a bez pozvání vešla dovnitř.

„Jak je na tom Edward?“ zeptala se. Doktor, který byl doteď zády, se na ni podíval. Byl to Carlisle! Nemá rád Bellu od té doby, co se s Edwardem vzali.

„Vím, že mě nemáš rád a stále jsi mě nepřijal do rodiny, ale prosím... Tady jde přece o Edwarda!“ žadonila Bella, která chtěla vědět něco o jeho stavu.

„Není na tom dobře, je možné, že...“ nedokončil větu Carlisle.

„Co? Nechceš říct, že umře?“ polkla Bella se strachem v očích. Carlisle sklopil oči a ona docela pochopila.

„Kolik měsíců mu zbývá?“ zeptala se Bella. Carlisle zvedl obočí a nechápavě řekl:

„Měsíců?“ Šel k Belle blíže a řekl: „Najel rovnou do stromu. Na chvíli se mu zastavilo srdce a utrpěl krvácení do mozku. Také má teď špatná játra. Zbývají mu asi… dva dny.“

Bella pomalu couvala dozadu. Myšlenky se vířily v hlavě. Strom? Játra? Mozek? Zastavilo srdce? Dva dny???

Vyběhla z nemocnice a běžela. Kam??? To ani ona sama nevěděla...

Najednou se jí před očima zamlžilo, zakopla a spadla. Někdo jí podal ruku. Vzhlédla a byl to Jacob! Usmál se na ni a pomohl jí na nohy.

Páni! Jacoba neviděla od té doby, co byli s Edwardem ve Francii.

„Neviděli jsme se čtyři roky!“ řekl Jacob, jako by jí četl myšlenky. Bella se pokusila o úsměv, který ovšem za dané situace vypadal spíše jako úšklebek.

Jacob ale dělal, že nic neviděl. Místo toho se zeptal:

„Nechceš se jít někam posadit?“ Bella se nezmohla na více než jen na přikývnutí…