Procházka po Karlově mostě

V dálce zakokrhal kohout. Asi. A já nesmyslím na nic. Skoro.
Mám smutnou náladu. A čekám na kosmonauta, co mi ukáže nekonečnost vesmíru. Chci smazat mnoho věcí, ale nemám gumu. Opilý básník mě zve na celoživotní procházku. S úsměvem odmítám, ale proč? Asi aby měl o čem psát. Je to sběratel úsměvů a rád píše o odmítnutém chlapci. Saxofon v dáli, se snaží roztančit starší pár. Vrásky okolo očí jsou shrnuté do naštvaného výrazu. Hlava s šedivým závojem se pomalu otáčí. Saxofonista hraje z plných plic. Jeho oči se smutně usmívají. Dědečkovi se nakonec podaří získat srdce babičky a ve společném objetí a s pokrčenými koleny tančí. Tančí do mládí. S dojetím hledím na ten nádherný obraz do doby, než mě malá otravná malířka usazuje na stoličku. Má ledabyle sepnuté vlasy a široký úsměv. Hladí papír uhlem a mhouří oči. Zakazuje mi se hýbat. Sleduji smutný výjev, plný slz. Oplakávání Krista. Nechci to sledovat, ale otravná malířka se zlobí za každý můj pohyb. Nakonec se smiluje a podává mi náčrt mého obličeje. Je podivně strnulý. Než stihnu cokoliv říct, sedí na mém místě chlapec od zmrzliny.
Cizinec se usmívá a na chvíli ho oslepí blesk. A další a další. Tmavý Ital mi podává knížku, která mi spadla na zem. Povadlé koutky rtů, zdvihl do sladkého úsměvu. Chci mu úsměv oplatit, ale dav ho unáší dál.
Za levou ruku mě tahá malá copatá holka. Má pihy na nose a mezeru mezi zuby. Ušmudlaným prstem ukazuje na stojan plný ručně dělaných šperků. Ani se nestačím otočit a od hlavy k patě jsem ověšená barevnými plíšky. S díky odmítám další příval šperků.
Chvilku pozoruji mima, co ze smutného výrazu dokáže vzápětí vykouzlit výraz veselý. Když nás po několikáté přesvědčí, že to opravdu umí, zjistí, že uvízl v průsvitné krabici. Trochu se s ním ztotožňuji. Vházím mu tedy pár kovových mincí do klobouku a v mžiku jsem odměněna neviditelnou růži.
S vysílením usedám na konci mostu, vedle sv. Václava. Otevřu červené víno a pozoruji potulné bohémy. Po hodině vyprávím sv. Václavovi o strastech v mém životě.