Máš mě na svědomí...

Sedím ve svém oblíbeném baru...

Jeany, černé triko, modrá kostkovaná košile. Nemůžeš si mě nevšimnout. Popíjím pivo, kouřím cigaretu a okolní svět pozoruji přes okraj klobouku.

Jsou tady známé tváře - štamgasti stejně jako já. Rozdíl mezi námi je v tom, že oni se sem chodí opít a já je sem chodím pozorovat. Ty podivuhodné existence... Lidi utápějící své deprese v alkoholu. Falešné tváře - hráče - hračky...

Další důvod proč chodím právě sem je ona... Ta dívka s červenými vlasy sedící na druhé straně baru. Šedé kalhoty, bežové triko.

Poprvé se tady objevila před třemi měsíci. Rozhodně sem nechodí pravidelně a ani to nevypadá, že by se sem chodila opít. Mám takové tušení, ale možná si jen moc fandím, že sem chodí kvůli mě. Je to mé tajné přání...

Když přišla poprvé, v těch jejich krásných kukadlech byl vidět strach. Strach z neznáma, z nových pravidel, z nového světa. Mapovala si místnost, lidi, MĚ...

Když tak nad tím přemýšlím, ode dne kdy jsme se viděly poprvé se toho moc nezměnilo, protože pokaždé co se takto náhodně potkáme, je to jako bychom se zase potkaly poprvé... Ale přecejen je něco jinak... Změnilo se to, že ona je mou slečnou, mou láskou. A ten bar, ve kterém se jednou za čas sejdeme se jmenuje: Život...