* Horor na divizi *

Jihočeské město s dvěma kasárnami tankových pluků. V jedné z nich jsem plukovním lékařem v prezenční službě. V uplynulé noci jsem se zúčastnil terénního cvičení školního tankového praporu našeho pluku a dnes v pátek dopoledne jsem musel ošetřovat dosti četná poranění ještě nezkušených nováčků. Těším se na odpolední zotavující spánek, ale teď před polednem musím si ještě na divizi, která sídlí v objektu sousedního tankového pluku, vyzvednout dovolenku na zítřejší víkend. Dostal jsem ji odměnou za bezvadné zdravotnické zabezpečení nočního cvičení.

V divizní budově se nestačím divit: hlavní chodba vyzdobena květinami a zeleně pučícími břízkami jako o Božím těle. Jinde jsou zase zákoutí, vyložená mechem a s lavičkou u prostřených stolků s několika sklenkami a lahví sektu v ledu. Nevím co znamená tato nevkusná imitace jara, které tak nádherně venku probíhá v plném proudu! Nakouknu ještě do jídelny: tam taky květinová výzdoba jako o novoročním koncertu vídeňských filharmoniků!

Z divizní kuchyně vychází právě kolega, major z povolání od sousedního pluku.
„Co to všechno znamená, Jendo?“, ptám se nechápavě.
„Ty nic nevíš? Náš generál má dnes kulaté narozeniny a tak se bude slavit. Čeká se okolo stovky šarží z celé divize i od armády! Právě jsem ochutnával kvalitu oběda, různých salátů a všelijakých laskomin. Všechno perfektní, musel jsem kuchaře extra pochválit!“
„To tě teda lituji, Jendo. Takovou zodpovědnost bych nechtěl mít, kdyby to náhodou nějak kikslo...?“
„Ale kdepak. Já si nedělám žádné starosti. Můžeš přijít taky, když chceš. Zvu tě!“
„Děkuji, musím taky do naší kuchyně na kontrolu a pak zapadnu do mé vytoužené postele na ošetřovně. Po dnešní turbulentní noci se musím zotavit na zítřejší víkendovou dovolenku, musím si pro ni ještě dojít do kanceláře.“

A tak jsme se rozešli, ale ne nadlouho. Navečer okolo šesté hodiny mě Jenda energicky poklepe na rameno.
„Tomáši, prosím, probuď se. Obrovskej průšvih, horor! Musíš mi pomoct, sám to nezvládnu.“
„Co se stalo, Jendo?“, vyděsil jsem se.
„Víš přece Tome, že moji lapiduši se starají o hygienický stav divizní kuchyně. Dnes ráno jako naschvál jim při kontrole kuchyňské čety ušlo, že dva z těch, kteří pak připravovali saláty a sladkosti, měli na ruce hnisající poranění. Proto asi před hodinou a v nejlepší náladě dostali až na ojedinělé skoro všichni generálovi hosté sr...u! Včetně generála!“
„To nemyslíš vážně, fakt?“
„Opravdu, není to žádná legrace! Musíš mi dát ruku, že se nikomu nezmíníš o tom, co za chvíli uvidíš a vůbec..., nevím co mám dělat!“

To byl tedy nejenom řádný průšvih, ale v pravém slova smyslu obrovský průser!! Nezabránilo tomu ani, že účatníci oslavy byli už předem důkladně napařeni pravou ruskou vodkou. Ba naopak.

Spěchám s ním na divizi, kde vidím scény, jakoby se natáčející pro fantasticky absurdní film bez viditelné režie, s podnapilým a přitom důkladně podělaným (slušně vyjádřeno) důstojnickým komparsem: akutní nedostatek toaletního papíru pro většinu současně onemocnělých způsobil perfektní chaos, kdy si důstojnická šlechta nestačila podávat kliky od záchodů, kterých bylo na každém poschodí jenom jeden. Až na ojedinělé nepostižené, kteří tu mezi ostatními bezradně pobíhali, tak všichni ostatní oficíři museli pod tlakem přirozených okolností dát průchod svým nutkavým reflexům do vlastních kalhot, pokud je už přetím nemuseli svléknout! Někteří vynalézaví si udělali z ozdobných břízek několik hromad na zamaskování svých nepříjemných potřeb. K uplatnění přišla i zátiší na hlavní chodbě, vyložená mechem, který se při nedostaku toaletního papíru spotřeboval až do posledního kousíčku. Byla to prostě neuvěřitelná katastrofa!

Jediná žena mezi tolika muži, generálova manželka, vyděšená z celkové situace a z několika mužských v negližé, uprchla na manželovu osobní toaletu, kde se společně střídali. Plukovní i divizní zdravotnické ubikace neměly dostatek lůžek pro tolik postižených, takže se někteří museli umístit v narychlo postavených stanech na nádvoří kasáren.

Situace se dále komplikovala tím, že k dispozici bylo jen minimum náhradních oficírských kalhot. Z týlového skladu jsme byli nuceni provizorně použít těch docela obyčejných pro řadové vojáky. A ty byly v pase u mnohých korpulentních hodnostářů dosti úzké, takže se nedaly dopnout a dotyčný si je musel přidržovat rukama, pokud si je byl schopen vůbec navléknout. Směšné, ale pro postižené to bylo tragické...!

Armádní nemocnice nám poskytla do půlnoci několik lapiduchů, kteří přivezli množství antibiotik, velká balení protiprůjmových tabletek a hlavně mnoho lahví infuzních roztoků, které jsme tak nutně potřebovali. Aplikovat jsme je museli pouze my dva a to nebyla maličkost při tolika nenadálých „pacientech“. Únavou jsme ve stoje začínali málem usínat. Krátce po půlnoci nejprve kolaboval kolega major hlavně taky proto, že i on dostal průjem. Při poledním ochutnávání oběda se nevědomky infikoval. Zůstal jsem tedy bez něho „sám voják v poli“.
Infuze ale už skoro u všech potřebných kapaly, vyměňovat je tedy mohli i lapiduši. A tak jsem to okolo třetí ráno taky vzdal.

Na ošetřovně jsem se toužebně chtěl konečně dospat. Ale vůbec jsem si neodpočal. Absurdní film, který jsem právě zažil, se mi znovu promítal ve snu...

Po této hororové noci jsem moji dovolenku roztrhal, neměl jsem náladu odjet domů, abych třeba neinfikoval vlastní rodinu! Spokojil jsem se s tím, že jsem vychutnával sluneční jarní neděli bez střevních obtíží pospáváním na lehátku před ošetřovnou. Ale včerejší divizní horor se mi stále míhal před očima...

Kolega major? V důsledku této „mimořádné události“ ho generál odměnil už za několik dnů přemístěním kamsi do zapadlé pohraniční posádky.