Spoután

Melodie tak překrásná nepřestává znít ti v hlavě,
vzpomínky naráží na sebe navzájem drtíce se.
Zasažen padáš a bortíš svůj svět,
jak nádherné by bylo nevidět, nepoznat, nemilovat..
Okovy spoután vesluješ naprázdno temnými proudy,
jež nedají ti chvíli vydechnout.
Neustále vraceje se k obrazu dokonalosti,
který měl být dávno zapomenut, zapíráš sám sebe.
Toužebně očekáváš konec.

/prý, že když pojmenujeme svůj strach, přestaneme se bát../