Na prahu, mezi člověkem a šelmou

Na prahu, mezi člověkem a šelmou,
s bolestí, pro mě tolik věrnou,
ležící na podlaze dlouze,
svíjím se zraněná v své touze.

Na prahu prokletí a odpuštění,
kde pravda již tak důležitá není,
já od smrti příjmám bez ostychu
osud všech padlých živočichů.

Snad sestra zlých a též to sémě,
jež pohltí jednou hloubka země,
ve strachu z toho, kam teď mířím,
s polibkem téměř netopýřím,

hledám co nechci ani najít,
křičíc, ač toužím pravdu tajit.
A v objetí citů, z kterých mrazí,
vím, že se něco hodně, kazí.

Na zemi objímána zimou,
líbám se se svou vlastní vinou,
neb vím, že, ať už v jakékoliv míře,
jsem, spíš než člověk, dávno zvíře…

…a byť je to lepší- tak moc nebolí to,
stejně mi je to trošku líto.