Jedinečnost...

Byla jsem dnes u postižených dětí ve škole

Spoustu obrázků, zvuků, smíchu,... i ticha a tmy
Sedím nad slepým Míšou a naše komunikace se odehrává v dotecích,
někdy i zabolí to slovo

Ptám se sama sebe: " co skrýváš za víčky? a co skrýváš tam výš? "

Velký Jirka mě obejme a říká," prší, je podzim"
Podívám se z okna a říkám si, že někde v povzdálí má pravdu

Chytím ho za ruku a říkám, " neboj, sluníčko zase vysvitne"
Stiskne mi ruku a řekne " možná "
Pohladím ho po jeho kulaťoučké tváři

Cestou domů se kochám přírodou a vjíždím do lesa, kde se stromy tak uzavírají, že mám dojem, že nebe neexistuje
Miluju tu cestu, miluju ty stromy a miluju moje myšlenky, které tady vždycky přijdou.. jsou to vzpomínky

Přemýšlím o těch dětech, které mi dnes daly tolik energie a i mi ji spousty vzaly

Skláním se nad tou jejich " jednoduchostí", která je natolik rozvětvená a říkám si, že ne ve všem musí být velká gesta, aby nás to okouzlilo

Doma otevřu okno a nahlas říkám:
" prší, je léto, je mi dobře a miluju svou práci"

I v "jednoduchosti" je síla jedinečnosti
a i to sluníčko vysvitne,

možná