Kapka

Osamocená kapka, uprostřed pouště,
dokonale svůdná, jen v Evině rouše.
Na věky ztracená, v bolesti z osamění,
slaný osud musela spolknout, to nikdo nezmění.

Slunce pálí a supi létají,
krouží nad ní, ona dech tají.
Stále roní hrubá zrnka písku,
útěchy se nedočká, jen hrdelního stisku.

Slunce zapadá, měsíc začína poušti vládnout,
chtěla by vše změnit, avšak nikdo nedokáže mládnout.
Noc se plíží, štíři vylézají,
v osamocené duši obět nalézají.

Přežila noc a začíná další den,
navěky odsouzená, pro svůj malý sen.
S dáblem o svůj život, kostky si zahrála,
naivně a zbytečně, vše co měla prohrála.

Pomalu začíná chápat, uvědomuje si svou vinu,
snaží se před ní schovat, ve svém vlastním stínu.
Modlí se za smrt, modlí se za spásu,
tvrdě však narazila, Bůh nekouká na krásu.

Nakonec ji vyslyšel a svobodu ji dává,
s úsměvem na tváři, její smrt nastává.
Uprostřed pouště, vyschlá kapka leží,
toto je příběh o tom, jak nám život rychle běží.