Vlkodlačí balada

V žaláři bezhvězdného lesku
s odrazem věčně zmrzlých stesků,
na květech umučených mrazem,
v slzách, jež nedopadly na zem,

v krvi, jež vyprchala z těla,
s písní, jež ožít nemusela,
v pláči, co z zbytečnosti vzešel,
s žárem, jenž oživit by nešel,

byl muž vinou měsíčního tance,
změněn na vlka a psance
a z viny dravé vlčí touhy
mu duši pošpinily šmouhy.

Když vinou vlkodlačích chtíčů
se zbavil všech svých lidských klíčů,
tam v třpytu vrtošivé luny,
zpřetrhal harfě žití struny,

kde lovíc stále, bez povzdechu,
zabíjel, vše, co znalo dechu,
a v krutém nepokoji pouze,
žil velmi neklidně a dlouze.

Až jednou, když zas k bohům luny vyl,
mu šíp stříbrný srdce prostřelil.