Mezi dvěma světy IV.

Byl krásný slunečný den, slunce hřálo, a obloha byla jasná ale ve světě Ztracených takové krásy nikdo nevnímal. Zde se žilo ze dne na den. Všude, kam se člověk podíval, byla špína, hnus, nepořádek, na ulici se povalovali špinaví bezdomovci, nemocní ubožáci, chudáci žebrajíc o jídlo. Namísto bohatě zdobených stavení, se zde tyčily barabizny, polorozpadlé chatrče, případně chatrné přístřešky z různých zbytků starých krabic nebo jiných odpadů. Zde se člověk bál procházet i za bílého dne, že bude okraden, zbit, nebo hůř zabit, natož tak v noci. Ti, kteří na tom byli „trochu“ lépe, a měli to štěstí bydlet v některých z těch chátrajících domech, nevycházeli večer nikam. Pouze lidé, kterým nechyběla kuráž, odvaha, uměli se o sebe postarat, a dobře zacházet se zbraněmi, (různé druhy nožů, a pistole), se zde potulovali celý den. A takovými lidmi byl Rolland a jeho lidé. Ti, se starali o všechny ty, kteří si to zasloužili. O ty, kteří zde byli neprávem, jen proto, že byli chudí, oškliví, nemocni, staří, postiženi, a pro Mocné zkrátka „nevhodní.“A nebylo jich málo. I přesto to nestačilo. Denně vídával na ulicích mrtvoly, které zemřeli hladem, nebo na různé nemoci (žloutenka, tuberkulóza,…) a to nebylo nejhorší. Většina těch „špatných“ se starala pouze o sebe, o své přežití, v zájmu toho, neváhali vraždit nevinné obyvatelé, pro kus žvance, pro léky na svou nemoc, pro cokoliv. Tu nežili lidé, tu žili zvířata, která zuby nehty brání své území. Neexistovaly tu zákony, tresty, prostě nic, co by udržovalo nějaký řád. Vládl tu chaos, strach a v nezbytných případech se všichni řídili jediným zákonem „zabij, nebo budeš zabit“. Zde neplatily peníze, nebo jakýkoliv jiný druh měny. Tady, kdo co dostal, získal, ukradl, to měl. Rollandovi lidé byli dobře „vycvičeni“ přežít v tomto světě, a na své straně měl dost příznivců. Právě oni se střídali a jedinou podzemní chodbou, kterou stráž neobjevila, unikali k Mocným a kradli vše, co potřebovali. Rolland pokračoval ve šlépějích svého otce, který zde žil a bohužel také před sedmnácti lety umřel, to bylo Rollandovi dvacet let. A ten toto poslání převzal po svém otci, a tak to šlo dál, hlouběji do minulosti. Rollandovi rodiče se poznali tady, za stejných podmínek, i přesto se milovali. Pro Rollanda byli vždy jakousi nadějí, že může být lépe, že i v takovém světě, v jakém žili, existují dobré vlastnosti. Láska, porozumění, laskavost. Ale co umřeli, stal se z něj hrdý, tvrdohlavý, vznětlivý, nedůvěřivý, ostražitý, zatrpklý muž bez jakýchkoliv dobrých citů. Ne, že by jich nebyl schopen, odříkal si je. Raději zůstat sám, než trpět jak jeho otec, když viděl matku umírat. Nezemřela přirozeně, byla zabita. V tomto proradném hnusném světě. I se svými přáteli mluvil nadřazeně a povýšeně. Nechtěl si nikoho připouštět k tělu, nechtěl pak trpět, až se nějaký z nich nevrátí, nebo jej objeví ležet na chodníku v kaluži krve. Nechtěl si vyčítat, že jim nedokázal pomoct. Tady to byla jen otázka času, kdy někdo zemře. Rolland si získával respekt i díky své masce, kterou neustále nosil. Nesundával ji. Pod ní se ukrývaly nepěkné jizvy, které mu způsobil vlk. Ty jizvy se nikdy nezahojily, a Rolland nechtěl, aby se na něj dívali s opovržením, i když tady to bylo jedno. Ale už si na masku zvykl, protože zpočátku jizvy vypadaly příšerně. I přes svou odmítavou povahu, musel neustále myslet na Selenu. Snažil se na ni zapomenout, nedokázal to. Na tu krásnou tvář, která z něj nespouštěla pohled, na tu malou dívenku, ze které vyrostla nebojácná, odhodlaná a sebejistá žena.
„Rollande, mluvím se tebou, posloucháš mě vůbec?“ Zeptal se ho Amar, když se společně opět procházeli prázdnými ulicemi světa Ztracených. Jen sem tam potkali odvážného živáčka, který se nebál vystrčit nos a měl pro strach uděláno. Rolland tu znal téměř každého.
„Promiň, Amare, co jsi říkal? Zamyslel jsem se,“odpověděl Rolland.
Amar se postavil před něj, vzal ho za ramena a zatřásl jím.
„Ty už jsi „zamyšlený“ posledních pár dní. Co to s tebou je? Na co pořád myslíš?“ Naléhal Amar, a pokýval nechápavě hlavou. „Na ni?“ Dodal.
Po této poznámce se Roll vzpamatoval. Zatřásl hlavou a ohradil se:
„Na koho?“
„Nedělej, že nevíš. Na tu holku...Brácho,“oslovil ho Amar, nebyli skuteční bratři, ale znali se velmi dlouho, a jeden pro druhého byl skoro jako bratr, „za prvé, to není ona, a za druhé…,“odmlčel se, „prostě na ni zapomeň, bude to tak lepší!“

***

Ve světě Mocných opět panoval klid a pohoda. Lidé se zde usmívali, nakupovali, užívali si bezstarostného života, byli „vstřícní“, svým způsobem. Ženy se procházely v dlouhých, zdobených róbách, a muži se chvástali, kde čím mohli. Honosné domy, porostlé hustým břečťanem, se tyčily do výšky, poukazujíc na svou povrchnost. Na pohled tu vypadali obyvatelé šťastní, ale nebyli. Jejich jedinou prací byla zábava, smích a radost, alespoň předstíraná. Svět Mocných neměl hranice, jen byl přísně střežen. To, co ho střežilo, byla již zmíněná Brána, kterou nesměl nikdo nepovolaný projít, jinak byl zabit. Byl to vysněný svět, bez starostí, bez problémů, bez těch, o které se někdo musí starat. Tady se staral každý sám o sebe. Jednu hlavní nevýhodu ale tento „dokonalý život“ měl, člověk zde žil maximálně do padesáti let, pokud byl v dobré kondici. Pak byl bez milosti vyhoštěn, a odešel čekat na „lepší místo“, což představovalo místo ve světě Ztracených. Pravidlo, které nikdo nevěděl, pouze královská rodina. Jich se samozřejmě tento zákon netýkal.
Selena projížděla na koni náměstím, kde právě probíhali trhy. Dokud byla u Mocných, hlídaná nebyla. Všude kolem se „nenápadně“ procházela stráž, která byla rozmístěna tak, aby na princeznu odevšad viděla. Seleně to bylo jasné, a lezlo ji to na nervy. S odporem si prohlížela ty „na oko“ se usmívající, prázdné tváře. Z hřbetu svého bělouše, sledovala duše lidí, kteří nejsou schopny jakéhokoliv upřímného citu, jen předstírání čehokoliv, co se jim zrovna hodí. Selena chtěla víc. Musela neustále myslet na toho muže, který ji před několika dny políbil. Na jeho tvář, oči, pohyby, hlas. Nemohla zapomenout. Věděla, že není odsaď, že je z druhé strany. To ji lákalo ještě víc, chtěla se dozvědět víc. Měla hodně otázek, a málo odpovědí. Chtěla znát pravdu, chtěla odpovědi, chtěla poznat, co je „tam venku“ a právě pro odpovědi si jela.
Na konci osady žili lidé, kteří jsou „připraveni“ na cestu na lepší místo. Právě zde, se ocitl jeden sluha z Pevnosti, který měl se Selenou velmi vřelý vztah. Když byla Selena ještě dítě, chodila k němu tajně na sladké, večer na pohádky. Byl jí bližší než vlastní rodiče. To on ji naučil všem citům, od malička ji učil všem dovednostem, včetně sebeobrany a zacházení se zbraněmi. Vysvětlil ji tajemství života, to on ji učinil takovou, jakou je. Jinou. Jednoho dne, ale zmizel, a byl odvezen sem, kde v tichosti a hlavně tajnosti čekal na svůj odchod. Selena se celou cestu ohlížela kolem sebe. Věděla, že je sledována, a to ji bylo proti srsti. Ale ani to ji nezabránilo jet dál. Pobídla koně a přidala. Jakmile dorazila, váhala sesednout. Vše tu vypadalo úplně stejně jako u nich, na nádvořích pod Pevností, ale byl tu klid. Jen pár lidí bylo venku, ti, kteří si ještě užívali slunného krásného dne. Hned, jak Selena přijela, upoutala jejich pozornost. Od dob, co je tu stráže přivedli, nikdo sem nepřijel, a už vůbec ne její výsost. Sice to zakázané nebylo, ale rozhodně to bylo neobvyklé a podezřelé. Selena se odhodlala a seskočila z koně. Popošla k jedné ženě, která seděla před domem a krmila holuby, kteří sem přilétali. Žena byla tak překvapená, že netušila jak reagovat. Selena k ní poklekla.
„Proboha veličenstvo, vstaňte,“špitla žena kolem padesáti pěti let a chystala se vstát.
„Ne, zůstaň sedět!“ Přikázala ji pokorně Selena a pohlédla na její tvář, na které se značily jemné vrásky.
„Ale..,“ohradila se žena a bojácně se rozhlédla kolem. Obě věděly, že se rozhlíží po strážích.
„Zůstaň sedět,“pronesla mezi zuby Selena a nepatrně obezřetně se podívala za sebe. Selena byla vždy obezřetná a opatrná. Už jen proto, že si neustále dělala, co chtěla. Žena ji poslechla. „Někoho hledám. Jmenuje se Pierrot, dělal sluhu u nás v Pevnosti,“vypověděla ji Selena, „Znáš ho?“
Žena souhlasně pokývala hlavou. Vstaly a žena ji vedla za Pierrotem. Dovedla ji do malé chýše, kdesi uprostřed řadových domů, které vedle sebe stály, stejné skrz naskrz. Žena se uklonila a s námahou běžela pryč. Selena se za ní podívala. Olízla si rty, a zaklepala.
Otevřel ji čtyřiapadesátiletý muž, menší postavy, prošedivělých vlasů. Vytřeštil oči, jak spatřil svou návštěvu.
„Výsosti…,“vykoktal překvapeně.
Seleně, jakmile jej viděla, lehce vyhrkly slzy do očí, a pousmála se. Chvíli, bez hnutí, před sebou jen tak stáli, ale Selena to nevydržela a muže objala.
„Pierrote, tak ráda tě vidím!“