Jedna směna

Za oknem mého pokoje září světlo. Ostré a bodavé. Zacvaknu budík, jako vždycky, když zvoní, a s hlubokým povzdechem se hrabu zpod přikrývky. Chvíli sedím na okraji postele a koukám před sebe, opřený lokty o kolena. Další povzdech, podrbání ve vlasech...
„Tak znova do toho,“ proletí mi hlavou.
„Už jdeš? Nechoď,...“ ozve se za mnou. Natáhne ke mně prosebně ruku. Její velké světle modré oči se na mě svůdně usmívají, stejně jako plné rty, které jsem ještě před pár chvílemi s takovou chutí líbal. Podepře si hlavu, blonďaté kudrliny se rozletí po polštáři. Koketně si jeden z pramínků natáčí na prst a stále mě sleduje.
„Musim do práce. A ty už bys taky měla jít, kotě,“ odvětím se smutným úsměvem. Jen posměšně zvedne koutek, zavrtá se zpět pod peřinu a za chvíli už klidně oddechuje.
V klidu se vyspí a než mi skončí směna, už tu dávno nebude. Lorin. Přítelkyně, známá, příležitostná milenka. Když za pár minut vyjdu ze sprchy, lehce ji líbnu na tvář. I ve spánku se sladce usmívá. Má malá Lorin...
Zastřu závěs, aby se vyspala, a pak už konečně odcházím. Do práce skutečně nemám daleko, bydlím přímo nad mým působištěm. Stačí sejít pár schodů.
Dveře do podniku jsou už otevřené, šéf před chvílí přišel.
„Dobré ráno, Dikare!“
„Dobré, šéfe!“ odvětil jsem a naposledy se protáhl. Proč se vlastně říká Dobré ráno, když tady ráno, jako takové, neexistuje? Zřejmě zvyk z dřívějška... Sundávám židličky ze stolů, šéf a barman v jedné osobě leští skleničky, šichta nám začíná za pár minut, lokál musí být připravený na zákazníky. Kuchař přijde až později... Začíná další „den“...
Ale jak chcete tady rozlišit den a noc? Tady není tma, aby to odlišila...
Asi se ptáte, kde to pracuji... v Baru Na kraji Země... Vypomáhám tu a za to tu mohu bydlet v tom malém bytě nahoře. Není to špatná práce. Jistě, mohl bych dělat něco víc, hlavu i mozek bych na to měl, ale nechci. Na co? Býval jsem něco víc, pomáhal lidem, dobře vydělával, dřel se, v kariéře šel prudce nahoru, rodinu jsem stejně neměl... nebýval jsem špatným člověkem... ale ani dobrým... A pak to jednoho dne skončilo...Škaredé počasí, déšť, mokrá vozovka, smyk, tma...a od té doby už jen světlo...
Zvonky nade dveřmi mě vytrhly ze vzpomínek, což je jedině dobře! Nemá cenu vzpomínat, už to nevrátím... Do podniku se nahrnuli zákazníci. Donutil jsem se k profesionálnímu přívětivému úsměvu.
„Zdravím, Dikare!“ zazní ode dveří.
Odsouvání židliček, vrzání stolů, cinkání skleniček, smích, veselý hlahol, občas bouchnutí dveří a zvuk zvonků...
Kmitám od stolku ke stolku, vyměním pár pozdravů, zdvořilostní otázky, z mé strany vynucený úsměv, hraná radost a bezstarostnost... od stolku k baru, do kuchyně, jako každou směnu... s hadrem v ruce a zástěrou na bílém oblečení...
Na chvíli se pozastavím, jakmile je možnost vydechnout, polední nával je pryč. Opřu se o pult a rozhlédnu se. V rohu lokálu sedí partička místních štamgastů. Bílá roucha, všichni stejná. Světlé vlasy a kolem všech se vznáší záře. Smějí se a vtipkují na nějaké vesmírné téma. Světlonoši...U dveří sedí čtyři další. Muži či ženy?Kdo ví? Bílo-zlatý oděv, snad sukně nebo šaty... bělostná křídla složená. Andělé...
Venku před barem pobíhají děti. Je jich tady žalostně mnoho... Mávnu na šéfa a jdu ven. Zpoza zástěry vylovím krabičku cigaret a zapálím si. Opřený o stěnu se šklebím do slunce, které je tady mnohem blíž, a potahuji... Přemýšlím o Lorin. Jsme vážně jen přátelé, co si občas „vypomohou“, skončí spolu po prohýřené „noci“ v posteli? ... mohli bychom být víc? Za zavřenými víčky vidím její alabastrovou kůži, bledounkou tvář, pomněnkové oči... Ne, nemohli bychom být nic jiného než jsme...Dokouřím třetí cigaretu a hodlám znovu zaplout do baru, když mě za ruku popadne malé děvče.
„Ahoj!“ usmívá se na mě a kulí obrovská zelená kukadla do mé tváře.
„Ahoj, maličká!“ usměji se také, tentokrát upřímně, a skloním se k ní.
Šeptá mi do ucha: „Neslyším své srdce, ty ano?“ ptá se se zájmem. Zavrtím smutně hlavou, že ne...
Pak zalovím v zástěře a vytáhnu malou zlatou minci. Nechám ji zmizet v dlani a pak ji jakoby vytáhnu z jejího ucha. Radostně vypískne. „Ještě, ještě!“ Dvakrát „kouzlo“ zopakuji, a pak jí minci dám. Vlepí mi pusu na tvář a odběhne.
S hlubokým povzdechem se vrátím do práce.
Po „poledni“ sejde ze schodů také Lorin. V bílých šatech vypadá skoro jako anděl, přestože je „pouze“ člověkem jako já. Nese se přes lokál. Všichni ztichnou. Dokonce i nadpozemská hudba jako by zmlkla a uvažuje, co ta tady dělá. Lorin mě se sebevědomým úsměvem obejme a jako ta malá dívčina mě líbne na tvář.
„Ahoj,“ šeptne a je pryč. Pár zákazníků obdivně pískne, jiní se jen usmějí a pokračují v hovoru.
Tak uběhne další „den“... Poslední opozdilci se vytrácejí.
„Zamkni, Dikare!“
Zamykám za šéfem, utřu stolky, pozvedám židle... zametu hvězdný prach a pár bílých pírek, co poztráceli andělé, si nechám pro štěstí...
Vyjdu nahoru do malého bytečku, opět zatáhnu závěsy. Na polštáři najdu vzkaz od Lorin.

Díky Dikare, za všechno, co pro mne děláš! s láskou L.

Na tváři se mi usadí úsměv. Hodím sebou na postel, jednu ruku za hlavou, druhou na hrudi... Opravdu necítím své srdce...jako nikdo tady...jako každý z návštěvníků nebeského baru, ve kterém dělám pingla...