v klastru...

noc byla nezvykle chladná
i přesto že byl Květen
vlhký vítr vířil myšlenky
usazené přes den
a já prosévám oblaka
kosmického prachu
co se táhnou
jako šňůra perel
mlhovinou Orionova pásu
nedaleko od Karmánovy hranice
oddělující zemskou atmosféru
od kosmického prostoru...

byl jsem zahloubán
do jednoho neprobádaného světa
když přivábila mou pozornost dívka
zřejmě ovládající Kleinův paradox
protože že při dostatečné rychlosti
může libovolně prostupovat bariérami
jako by žádné neexistovaly
v náhodných odchylkách pohybů
z klidového stavu
oscilacují energií...

usmála se a povídá
co abychom spolu změnili místo
k nalezení jeden druhého
a vytvoření nové vazby
blahodárného růstu
neovlivnění světelnými ohyby
kdy život vhání do očí štěstí
akordů budoucích symfonií...

proč ne
mám rád unikátnost
kreativního soužití
kdy jsme prosti defektů a nerovností...

kdy se něco děje
a podléhám tvé přitažlivosti
vmeten do výhně...

narážející
do porézního bloku
tvého vyhřátého těla
vmačkávám se do pórů
sféry s jedním společným středem
ze které splétáme
skvostnou přízi
vázáni k sobě způsobem
jakým obíhají planety kolem slunce...

má Lonsdaleit…