Čistá zpověď špinavého starce

...
Bylo mi tehdy necelých třiadvacet, učil jsem se a připravoval na maturitu a potřeboval peníze. Naši se v tu dobu rozváděli a táta už s námi ani nežil. O rok mladší sestra studovala stovky kilometrů od domova vojenskou školu, bydlela na koleji a na návštěvy přijížděla jen o víkendech.
Zůstal jsem tak ve velkém domě jen s mámou, která však rozpad rodiny špatně snášela. Spotřebu cigaret zvýšila na dvojnásobek, začala pít. Dokonce víc a častěji než já, a to už je co říct.. Prázdné lahve od chlastu se povalovaly všude. Ve skříních s oblečením, v šuplících mezi ponožkami, za pohovkou v obývacím pokoji, venku na trávě, kde často máma sedávala při západu slunce opilá a brečící.
Schovávala přede mnou jen ty nedopité, obvykle ve své posteli pod peřinou. Hádky kvůli alkoholu, který jsem jí našel a poté tajně vylil do záchodu či umyvadla, v krajním případě sám vypil, byly na denním pořádku. Dala výpověď v práci a zůstávala doma, obvykle celé dny zamčena ve své cigaretovým kouřem zahalené ložnici.
Docházely nám finance. Snažil jsem se převzít zodpovědnost, i když se mi to příliš nedařilo. Při pohledu na mámu ve mně vždy zatrnulo. Najednou jsem se styděl. Za sebe a všechny své slabosti, hříchy a závislosti, bylo mi zle ze zjištění, kolik lidí se marně snaží zahnat trápení chlastem, aniž by si uvědomili, jak zbytečně se utápí ve svých falešných nadějích a představách o scénářích, ve kterých se ráno probudí po opici a vše bude v pořádku. Znal jsem to sám. Znám to doteď. Kdo ví, proč jsem s tím neseknul a piji i nadále. Asi jsem také jen obyčejný snílek se sklony k alibismu…

Našel jsem si brigádu v místním pajzlu. Byla to malá hospůdka na okraji města, jen pár dřevěných stolů, krátký bar, několik výherních automatů a černobílá televize. Jakoby se v ní zastavil čas někdy koncem sedmdesátých let.
Skoro každý pátek a sobotu jsem tam odpracoval svou noční dvanáctihodinovou šichtu, která začínala v sedm večer, a ráno odcházel zpět domů bohatší nejen o pár drahocenných bankovek a dýšek, která mi ve formě drobáků cinkala po kapsách, ale i o spoustu zážitků a cenných rad od návštěvníků baru, kteří mne přišli poctít svou přítomností s úmyslem zpít se do němoty. Čepovat pivo jsem se naučil rychle. Přeci jen, je to dobrá zkušenost, poznat hospodu i z opačné strany baru.
I když začínal víkend, práce zde i tak nikdy moc nebývalo. Po městě bylo plno útulnějších podniků, které nabízely lepší zábavu, než popíjení piva s místními opilými starými štamgasty bez práce a dalšími ztracenými existencemi, a odhánění otravných, hlasitě bzučících much, kterých se zde často slétaly celé roje. I tak jsem se zde cítil dobře. Připadalo mi, že sem patřím. Mladý hajzl s duší beatníka uvnitř undergroundové nory.
Šedá a studená mračna na dlouhé měsíce konečně odtáhla, zbytky sněhu se pomalu měnily v hnědou tající hnusnou hmotu a spousta lidí měnila své teplé zimní bundy a boty za pohodlnější a lehčí oblečení. Jaro vší silou kopalo paní Zimu do zadku a vyprovodilo ji za hranice republiky. Slunce svítilo až do večerních hodin a najednou ten černobílý svět začal pomalu kvést i do dalších barev a vypadal díky tomu opět o něco veseleji.

Chodíval jsem do práce už kolem páté. Do sedmi jsem sedával u stolu se svým šéfem Ivanem, fajn chlápkem s šedivým plnovousem a motorkářským šátkem zakrývajícím jeho husté, tmavé vlasy. Nikdy jej nesundával. Popíjeli jsme pivo a povídali si. Byl ve své hospodě jako doma, kde jej stejně nikdo nečekal. Manželka mu utekla i s dětmi poté, co ji několikrát opakovaně zmlátil opaskem od kalhot. Neměl proto po městě moc dobrou pověst, asi i to byl důvod věčně prázdných míst u stolů, ale já proti němu nic neměl. Sám jsem doma řešil spoustu svých problémů. Byl jsem mladý a nezkušený sopel, abych někoho mohl soudit.
„Hej, šéfe…“ mávl jsem na něj, když roztáčel dalších pár půllitrů. „Dám si ještě jedno.“ Postavil jej přede mne a na účtenku připsal sedmou čárku.
„Nehledáš někoho za bar? Potřebuji práci. Potřebuji peníze,“ šeptl jsem. Překvapeně na mne pohlédl a poté se začal hlasitě smát.
„Chceš dělat u mě v hospodě? Ty? Dělals to už vůbec někdy?“ Zlehka jsem zakýval hlavou.
„Ne? Nevadí. Pojď sem za mnou. Zvedni se z té židle. Natoč pivo. No pojď! Pít umíš dobře, jak koukám. Chci vidět, jak ho dokážeš natočit.“
Zvedl jsem se ze židle a zamířil vrávoravou chůzí za bar. Pár štamgastů zvědavě a pobaveně zíralo mým směrem. Vzal jsem prázdný půllitr do levé ruky a šikmo jej přiložil k okraji pípy.
„Napřed otoč pomalu kohoutem. Jo, přesně tak… jen trochu pěny do sklenice. A teď jej otevři na maximum.“
Zatáhl jsem pravou rukou za kohout a sklenice se začala plnit zlatavým mokem.
„Počkej, počkej, chvíli zase tu sklenici natoč takto,“ radil mi Ivan a nahýbal mou ruku do správné polohy, drže mne přitom za zápěstí. „Stop, teď ho rychle zastav!“
Hned napoprvé se mi podařila načepovat správná míra i s velkou hustou čepicí z bílé pěny. Zpoza baru se ozvalo zatleskání jednoho z přísedících pijanů.
„Slušná práce, střízlíku.“
„Jen štěstí začátečníka,“ odpověděl jsem a šel si sednout zpět na židli.
„Dá si někdo pivo načepované tímto mladíkem?“ Kdosi mávl rukou. Ivan přinesl půllitr na bar a host se dlouze napil. Otřel si ústa rukávem od košile. „Jo… dobrý…
Ivan se smál, zatímco já srkal sedmé pivo. „Chlape… hej, chlape! Líbíš se mi! Fakt že jo! Já tě beru, slyšíš? Stav se zítra odpoledne, až vystřízlivíš, a dojednáme podmínky.“
„Fajn…“ zamumlal jsem, položil hlavu na studený stůl a zavřel oči.

Umýval jsem špinavé sklenice, když do hospody vešel chlápek v černém kabátu. Mohl mít sedmdesát pětasedmdesát let a pomalu se belhal o dřevěné holi. Vzájemně jsme se pozdravili. Hodiny ukazovaly devátou večerní a já neměl žádného hosta. Dnes jsem asi s žádným dýškem počítat nemohl. Ivan odešel z hospody kolem osmé. Rozloučil se obvyklou větou „Můžeš za barem rozumně pít, ale strhnu ti to z výplaty. Běda jestli se od někoho dozvím, že ses zlil do němoty, je ti to jasné!? Kdyby se cokoliv přihodilo, okamžitě volej,“ a nechal mne samotného ve svém kšeftu. Našel si jakousi milenku v okresním městě a každý pátek a sobotu si za ní jezdil užívat. Byl rád, že noční víkendové směny vzal někdo za něj.
Starý chlap si sundal kabát a pověsil jej na věšák přišroubovaný na zdi. Přisedl na barovou židli a chvíli mne pozoroval.
„Co to bude, pane?“
„Jedno pivo, chlapče…“
Za chvíli už jej usrkával. Nepřestával mne sledovat. Umýval jsem dál sklenice a myslel na mámu. Jistě spí doma v posteli u zapnuté televize s dopitou lahví v ruce. Nemohl jsem ji hlídat věčně. A peníze jsem potřeboval.
„Dáte si ještě jedno?“ zeptal jsem se starce, když ve sklenici zbývala poslední čtvrtina.
„Dám, dám, to víš, že dám. Pomalu mi ho natoč. Divím se, že tak mladí hoši pracují v páteční noc v hospodě, místo toho, aby se věnovali své dívce.“
Vysvětlil jsem mu, jak se věci mají. Jen sklopil oči a pokýval hlavou.
„Tu situaci znám, chlapče. Tu situaci znám moc dobře. I já žil chvíli jen s matkou, a to jsem měl další čtyři mladší sourozence.“
Něco mi říkalo, že se dozvím další zajímavý příběh. Se zájmem jsem se opřel o pultík, na kterém ležela z poloviny vyplněná křížovka, a dal tak starci najevo, že může ve vyprávění pokračovat.. Evidentně to pochopil a rozpovídal se.

„Končila tehdy válka. Spousta mužů v ní padla. Spousta dobrých a silných mužů. I můj otec. Bylo mi pouhých dvanáct. To víš, moc rozumu jsem v té době nepobral. Najednou neměl kdo zorat pole, opravit střechu, vykydat hnůj. Byl jsem malý, mladý a slabý, matka tehdy ještě kojila mé dvě malé sestry. Našla si zanedlouho po otcově smrti nového muže. Byl to hrozný chlap. Mlátil mne po hlavě a zadku rákoskou a pěstmi, častokrát na nás křičel a chodíval domů opilý. To víš, vrátil se z vojny. Když den co den, ty dlouhé měsíce a roky, vidíš spousty mrtvých těl a slyšíš létat kulky kolem své hlavy, poznamená tě to. Nikdy jsem matce neřekl nic o tom, že mne bil. Pole vždy zoral. Dům spravil. Kdybych cokoliv řekl, opustil by ji. Musel jsem prostě mlčet.“
„To je šlechetné. Byl jste statečný, pane.“
„Ale…“ pousmál se. „Je to už dávno. Vidíš, že doba se mění, ale lidé ne. Jsou stejní už celá dlouhá staletí. Vždycky budou na světě ti dobří a špatní. Bez toho by to prostě nešlo. Já si zažil své. Mám na to věk. Snad neskončíš stejně jako já. Starý a belhající se páprda. Nikomu bych to nepřál.“
„Ale prosím vás…“ zareagoval jsem. Načepoval jsem si malé pivo a přisedl na bar k hostovi.
„Je to tak…. Už jen s těmi ženskými to byl velký problém. Byl jsem dvakrát ženatý. Před těmi desítkami let se na rozvádějící se manžele dívali ostatní skrz prsty. Bylo to něco naprosto nepředstavitelného, aby se pár oddaný v kostele před samotným Bohem o pár let později opět rozcházel. Ale o tom ti nebudu povídat, nezlob se. Jsem jen hloupý dědek, co si chtěl na chvíli zajít někam mezi lidi.“
„To tu nejste moc správně,“ rozhlédl jsem se po prázdné místnosti, „každopádně budu rád, když budete pokračovat. Nerušíte mne.“ I mně v tu chvíli určitá společnost vyhovovala.
„Jak chceš, chlapče. Jak už jsem říkal, má manželství dopadla fiaskem. Byl jsem tehdy mladý, když jsem potkal svou první ženu. Měl jsem necelých dvacet, ona byla o rok mladší. Tajně jsme se scházeli na louce za našim domem. To víš, její rodiče ji za mnou neradi pouštěli. Odsuzovali mou matku za to, že si hned po padnutí otce ve válce našla toho hrubiána. Nechápali její situaci. Možná ani nechtěli. Každopádně co čert nechtěl, má slečna se mnou otěhotněla. Museli jsme se vzít, tehdy to u nás tak chodívalo. Měli jsme se rádi, ale na svatbu jsme nemysleli ani náhodou. Byli jsme mladí, celý život před sebou… To dítě však změnilo všechny plány. Přestěhovala se k nám do domu, bydlela u mne v pokoji i s malým, když se narodil. Byl to krásný chlapec, ale u její rodiny upadl v nemilost. Nemohli tu situaci přenést přes srdce. Po pár měsících však má žena utekla zpět ke svým rodičům, kteří se nad dcerou s dítětem nakonec slitovali. Asi u mne nebyla šťastná. Nebo se jí prostě stýskalo po domově. Neměl jsem jí to za zlé. Poslala mi jen rozvodové papíry a já je podepsal. Nebyli jsme spolu manželé ani půl roku. Už jsem ji neviděl léta a léta. A svého syna bohužel taktéž ne. Myslím, že ani neví o tom, kdo je jeho biologickým otcem.“
Polknul a hospodou se rozlilo ticho. Jen ozvěna tikotu vteřinových ručiček na nástěnných hodinách se tiše nesla po místnosti. Hrací automaty problikávaly. Televize byla vypnuta. Ve sklenici s pivem pomalu padala pěna a v rohu místnosti pod stropem se marně pokoušela moucha vymanit z lepkavé pavučiny.
„A vaše druhá žena?“ zeptal jsem se zvídavě. Starý chlápek se zasmál.
„Jó, to bylo… Po zkušenostech z prvního manželství jsem se zařekl, že už do žádného nikdy nevkročím. Býval jsem tehdy chlapák, ne jako teď. Měl jsem svaly, husté pevné vlasy, hotový Elvis Presley, holky se po mně otáčely. Uháněly mě a já se nechával. Komu by to nebylo příjemné? Nikdy jsem se však už nechtěl ženit. Odolával jsem dlouhé desítky let. A pak přišla léta osmdesátá. Mně bylo přes padesát, pracoval jsem v zemědělském družstvu a měl se dobře. Peníze mi nechyběly, jezdíval jsem sám na dovolenou do zahraničí, měl krásný byt a auto. Jenže na mne dolehla krize středního věku. Jo, jo, chlapče, po padesátce. Někdo ji prožívá ve třiceti, spousta mužů po čtyřicítce a někdo ji neprožije vůbec. Najednou jsem toužil po ženské, kterou bych si mohl vydržovat, kupovat jí drahé šperky, chodit společně do restaurací na večeře nebo jezdit na víkend do lázní. Ne však žádnou milenku, ale takovou, které bych mohl navléct snubní prstýnek. Jednoho dne jsem si v novinách – v sekci Inzeráty/Ona hledá jeho – všiml malého odstavce. Žena v nejlepších letech hledá vhodného partnera na společný život tam stálo. Takové věci se nezapomínají,“ pokýval pobaveně hlavou. „Samozřejmě jsem se ozval. Vlasů i svalů ubývalo, ale stále jsem ještě nevypadal nejhůř. Naše první schůzka se vydařila. Má žena vypadala dobře, byla bezdětná a na hezkém obličeji ani vráska, barvila si vlasy načerveno a dobře se oblékala. Zajímala se o módu, chodila na manikúru, lyžovala… překvapilo mě, že si taková ženská hledá svůj protějšek přes inzerát v novinách. Netrvalo dlouho a nastěhovala se ke mně. Po půl roce jsme se vzali, po dalším roce už čekala dítě, dceru.“

Otevřely se dveře hospody a vešli dva chlápci. Poručili si pivo a usedli ke stolu u okna v zadní části místnosti.
„Vidím, že jste se s ničím dlouho nepáral,“ povídal jsem pobaveně, když jsem obsloužil oba hosty a poté usedl zpět na bar.
„To ne, chlapče!“ opět se rozesmál. „Jenže léta plynula a plynula a já zjistil, že manželství přestává fungovat. Tahala ze mne stále víc peněz, hádali jsme se, chtěla se chodit bavit, zatímco já musel pracovat a vydělávat. Ve volných chvílích jsem potřeboval klid. Byla o spoustu let mladší. Uvědomil jsem si, že jsem narazil a…“
„…přišel další rozvod…?“
„…přesně tak. Vysála mne do poslední koruny. Při rozvodovém řízení jsem se ani nebránil. Dostala to, o co si řekla. Jen jsem chtěl, aby už vypadla. Odstěhovala se do sousedního města, dostala mé auto a spoustu peněz a mně zbyl jen poloprázdný byt, dluhy a příkazy k placení výživného na dceru. Platit výživné jedné ženské, to se ještě zvládnout dá. Ale dvěma…“
„…dvěma? Ale vždyť přece…“
„…vím, vím. Zapomněl jsem dodat, že mám ještě jedno nemanželské dítě, také holku. Ale to už by bylo na delší povídání…“
„Býval jste velký proutník, jak vás tak poslouchám,“ zamyslel jsem se nahlas.
„Ne menší než kdokoliv jiný, mladíku!“ opět se rozesmál. „Ale abych to dopověděl. Prodal jsem svůj krásný byt a koupil si malou garsonku ve druhém patře jednoho starého domu. Peníze najednou nestačily na všechny poplatky, i když má výplata byla nadprůměrná. Penězi za prodej bytu jsem oddaloval svůj hrozící krach a snažil se poplatit všechny kupící se dluhy a upomínky. O pár měsíců později přišly v práci škrty a já dostal výpověď. Bylo mi osmapadesát, věkem již pro práci nevhodný. A do důchodu chyběla spousta let. Je to snad nejhorší období lidského života. Tělo stále ještě tolik nebolí a cítíš v sobě dostatečnou sílu na všemožné aktivity, ale přesto jsi v očích ostatních jen nepotřebným a starým kusem hadru.“ Na chvíli se odmlčel a jen smutně zakýval hlavou, jako by si tuto situaci znovu uvědomil.
„Najednou jsem se zbláznil. Seděl jsem celé dny v bytě a zíral na televizi. Na každém pracovním pohovoru mě odmítali. Vykašlal jsem se na své povinnosti a začal pít. V životě jsem se alkoholu nedotknul. V tu chvíli mi však tato myšlenka přišla jako jediná správná. Jako jediné východisko. Oba samozřejmě víme, že je to špatné rozhodnutí. Je to jen brána do pekel lemována zlatými mřížemi, ke které vede dlouhá, ale přímá cesta. Vypadá tak vábně, ovšem jen do doby, než jí projdeš dovnitř. Obdivoval jsem ty, kteří se se svými těžkostmi dokázali vypořádat jinak – jako chlapi. Má manželka na mne jednou poslala své dva známé – či to dokonce snad byl někdo z rodiny – aby ze mne alimenty vytřískali násilím. Honili mě po bytě se sekerou v ruce a já před nimi vyskočil z balkonu přímo na betonový chodník před domem. Odrovnal jsem si obě achillovky. Ležel jsem v kaluži vlastní krve, než kdosi zavolal sanitku. Byla to hrozná bolest, příšerná,“ opět těžce povzdech. „Ti dva samozřejmě utekli. Proležel jsem v nemocnici přes dva měsíce. Nikomu, ani policii jsem neřekl pravý důvod, proč jsem z balkonu vyskočil. Už tak jsem měl spoustu problémů. Když mě pustili domů, ve schránce ležela velká kopa obálek s upomínkami na všechna zaplacení. Vykašlal jsem se na ně. Pobral jsem si svých pár švestek a poslední peníze, které ti grázlové od mé ženy nenašli, a pomalu se o francouzských holích odbelhal na vlak. Koupil jsem si jízdenku do Čech, někam, kde bych alespoň na chvíli utekl před svými problémy nebo alespoň před těmi mafiány, které na mne tehdy má manželka poslala. Skončil jsem skoro jako bezdomovec, pracoval načerno ve výrobně těstovin kousek za Prahou, bydlel v malém neútulném pokojíku špinavé ubytovny a čekal, kdy si pro mne přijde smrt nebo přijede policie a zavře mne.“
„A… přijela si pro vás?“
„Přijela, chlapče, přijela… našli si mě… Byl jsem odsouzen na čtyři léta. V polovině trestu mne propustili s ohledem na dobré chování a zhoršující se zdravotní stav. Svět tam za mřížemi není špatný. Ty dva roky mne však psychicky a fyzicky poznamenaly víc než třicet předchozích. Byl jsem starý a roztřesený. Vězni si mne nevšímali. Věděli, že jim nemám co nabídnout. Když mne propustili, neměl jsem najednou kam jít. Vrátit se zpět na domovinu byl špatný nápad, vrátit se zpět k pití ještě horší...“ na chvíli se odmlčel.

Chlápci v rohu místnosti si poručili další pivo, které jsem jim po pár minutách přinesl, a připsal na účet dvě dlouhé čárky.
„Nakonec to celkem dobře dopadlo, chlapče. Podařilo se mi najít si práci vrátného v jednom kancelářském objektu na okraji Prahy. Vyhovovalo mi to. Sedával jsem v dřevěné prosklené budce, zvedal a spouštěl závory, zíral na černobílé monitory a čítával si noviny. Šéf byl skvělý chlap, dovolil mi přespávat v jedné malé nezařízené kanceláři. A zadarmo… Polovina výplaty padla každý měsíc na výživné mých dvou dcer, ta druhá mi k přežití stačila. Vydržel jsem v té práci až do svého důchodu. Mám teď o pár šestáků víc, bydlím v jednopokojovém obecním bytu s regulovaným nájmem a úspěšně se vyhýbám čekání na smrt.“
„Máte bohatý život…“
„Rád bych se ho vzdal a prožil jej jako nudný patron,“ smál se. „Ale nevybereš si. Přijel jsem se dnes podívat do své rodné domoviny, spím tady naproti v tom malém motelu. Nebyl jsem tu už spoustu a spoustu let. Nic se za tu dobu nezměnilo. Život je boj a utíkat z něj je zbabělost. Nevím jak ty, ale já věřím v osud, hochu. Všechno má svá pro a proti, ale prožít si musíš obojí. Nechci, aby sis po mém povídání myslel, že všechny ženské jsou stejné. Je spousta těch, které za to stojí, které si tě dokážou vážit a chtějí strávit dlouhé časy po tvém boku. Je jich opravdu, opravdu spousta. A čekají třeba právě na tebe.“
Seděl jsem a mlčel. Hlavu jsem si opíral o dlaň a druhou rukou si hrál s podtáckem, zíral na bar a přemýšlel o spoustě věcí.
„Už půjdu, je čas jít na kutě. Člověk starý jako já nevydrží se silami dlouho. Platím dvě piva a tu máš něco navíc za to, že jsi mi dělal společnost.“
„Ale to nemusíte…“
„Ticho… už jsem řekl.“ Namáhavě sesedl z barové židle a zamířil k věšáku. Oblékl si kabát a ve dveřích se ještě otočil. „Tak zase někdy na shledanou, příteli!“ mávnul na mě a poté zmizel ve tmě.
Slunce už svítilo nad obzorem, když jsem se dostal domů. Hodiny ukazovaly deset minut před osmou. Zkontroloval jsem mámu. Tvrdě spala. Vždy jsem pro svůj klid zjišťoval, zda dýchá. Byla právě doba, kdy k tomu neměla moc důvodů. Zběžně jsem prohledal postel, žádnou láhev jsem však nenašel.
Odpustil jsem si v koupelně horkou vodu a rychle se osprchoval. Vlezl jsem do postele jen v trenýrkách. Únava mne přemáhala. Město se probouzelo do dalšího jarního dne a z otevřeného okna se linul zpěv ptáků sedících na elektrických vedeních… …a já byl zase o pár stovek a jeden životní příběh bohatší.
Tipů: 16
» 09.05.12
» komentářů: 6
» čteno: 838(23)
» posláno: 0
Ze sbírky: Příběhy sráče


» 09.05.2012 - 20:09
Jako kdybych tam byl ... ST
» 09.05.2012 - 20:54
ST!Opět a znova-umíš!!!
» 10.05.2012 - 16:47
Tak abych nebyla tak neoriginální - občas se ti tam přikrade trochu zbytečné slovo. A napadlo mě, že by neuškodilo zkusit nějak ozvláštnit a odlišit mluvu postav.
Ale to jen tak na okraj, doopravdy samozřejmě není co vytknout :)
» 12.05.2012 - 07:00
***
» 13.05.2012 - 08:35
Tvoje dlouhé povídky mne jednou zabijí. Píšeš myslím skvěle. Vždy se těším co zase vymyslíš. Si ďábel! Ahoj Tomáš
» 09.06.2012 - 15:11
Anonym
Hezky píšeš :) !

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Perníková Praha | Následující: Opus dobrodruha
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Psavec [1]
narozeniny
Špáďa [11], j.m. [11], Mario de Janeiro [11]


© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.