*Osudový 8. květen*

Večer 8. května 1945. K našemu městu na Vysočině se nezadržitelně blížila Rudá armáda „Osvoboditelka“, před kterou se skoro všechny ženy ukryly a zabarikádovaly kam se jen dalo. Bydleli jsme na náměstí, kde stále ještě docházelo k přestřelkám, němečtí vojáci se nemínili jen tak lehce vzdát. Můj otec, jako bývalý rakouský voják z první světové války, si nechtěl nechat ujít příležitost podívat se z okna našeho bytu jak se venku věci mají. Střely hvízdaly z obou stran, otec se přesto opatrně kryl za okenním rámem, my ostatní jsme v bytě zhasli a skrývali ve tmě za ním. Věřili a doufali jsme, že pro nás skončí válka možná už jen doslova za několik minut!

Vtom to nápadně silně hvízdlo, okenní tabulka těsně vedle otcovy hlavy se roztříštila a bludná nebo snad odražená střela (ruská či německá?) se hlučně zavrtala do rámu. Mysleli jsme si: „Tak to je konec, tatínka to určitě zasáhlo!“

Naštěstí tomu tak nebylo. Otec zavřel klidně druhou okenici se slovy: „Nemá cenu, abych provokoval osud tím, že budu přivolávat smrt. Stejně už ráno bude po všem. Pojďte, půjdeme raději spát!“ Měl pravdu, molodci nás přes noc osvobodili.

Je 8. května 1968. Nyní už „bratrská“ Rudá armáda dělá náhle naplánované manévry v republice. Setkávám se s jejími tanky když jedu několik stovek kilometrů na víkend za rodiči do mého rodného města a nutí mě to, abych si vzpomněl na stejný den před mnoha lety, který mohl být kdysi ve spojitosti s předchozí generací těchto molodců tatínkovým dnem úmrtním. Něco mě nutí jet rychleji než obvykle, dělám si starosti o otce, s jehož zdravím už to není zrovna nejlepší. Vždyť už není jedním z těch mladých! Trpí srdeční slabostí, po propuštění z nemocnice prý mu znovu otekly nohy až po kolena a ztěžka dýchá. Kolega obvodní lékař prý ho denně navštěvuje.

Konečně jsem k večeru dojel k našemu domu na náměstí. Nedá mi to, abych se nepodíval vzhůru na okno, kde snad dodnes je v jeho rámu zavrtaná střela, která mohla být pro otce tehdy málem smrtelnou.
Vyběhnu do prvního poschodí a bez zaklepání vpadnu do bytu: v kuchyni sedí jen maminka, má svěšenou hlavu a vzlyká. ¨Kde je tati?¨ zavolám vzrušeně, vpadnu do obýváku a pak do ložnice. Všude prázdno, otevřená okna, nedobrá znamení...

Ale snad přece jen: „Tati je znovu v nemocnici? Mami, co se stalo?“ Vstane, obejme mě a šeptá: „Dnes v poledne. Četl si po obědě jako vždy něco tady u stolu. Pak mu náhle sklesla hlava...“, nedopoví a nahlas pláče...Pak se trochu vzchopí: „Zavolala jsem hned doktora, byl tu hned. Zevní masáž srdeční, dýchání z úst do úst, nitrosrdeční injekce. Nic nepomohlo.“

Vymohl jsem si, abych mohl vejít do márnice. Neobvyklá společnost neživých lidí. Už od dveří vidím jeho šediny. Slzy mi tečou po tváři, když ho políbím na ledově chladné čelo. Už nikdy neuslyším jeho hlas, neuvidím jeho oči, už se nikdy nebudeme objímat, už se nikdy neuvidíme. NIKDY....

8. květen zůstává pro mne navždy dnem nezapomenutelným