*Klinická smrt*

Je brzo zrána. Děsím se, když vidím, že nám přivezli vesnickou pětačtyřicátnici, která na mě dělá dojem jakési obří želvy při váze, která se nedá zjistit. Naše váhová stupnice totiž končí u stopadesáti kilogramů! O její tělesní výšce se nedá mluvit, poněvadž se vůbec nemůže napřímit, takže jenom odhaduji, že je vyloženě malá, okolo stošedesáti centimetrů. Pohybuje se krůčky, které nejsou delší jedné stopy, schýlená do předklonu tíhou obrovského břicha, které až na několik centimetrů skoro vláčí po zemi. Dívá se zkoumavě kol dokola, kde by se mohla čehosi zachytit nebo podepřít. Nohy až nad kolena oteklé. Krevní tlak závratně vysoký. Takže mi je jasné, že mám před sebou rodičku s příznaky plně vyvinuté těhotenské otravy z těžce omezené ledvinové funkce. Pro porodníka a pro matku i dítě jedna z nejobávanějších a životu nejnebezpečnějších těhotenských komplikací, navíc ještě provázená plně vyvinutou cukrovkou! Přitom si svého nadmíru riskantního stavu vůbec není vědoma!

„Proč jste nechodila nikam do těhotenské poradny?¨, ptám se když ji vyšetřuji a zjistím, že nemá žádnou průkazku.

„To máte tak, pane doktore. Z dosavadních čtyř těhotenství.... nemám vzdor lékařské péči ani jedno dítě,¨ lapá dýchavičně po dechu. ¨ Dříve nebo později se vždy vyskytla.........nějaká příčina, která donošení těhotenství zmařila. V tomto posledním..... jsem se tedy rozhodla, že žádného lékaře....... nenavštívím, pokud to nebude nezbytně nutné. Proto jsem taky i dnes v noci....... vyčkávala až mě teprve tlakové bolesti donutily k tomu, že jsem se odhodlala...... k vám přijet,¨ sotva popadá dech.

„Paní, to ale nebylo moudré rozhodnutí. Berte to vážně, že jste momentálně ve smrtelném riziku pro vás i vaše dítě! Kromě toho je na císařský řez už pozdě, hlavička plodu je příliš vstouplá do pánevního vchodu. Zbývá nám jen jediná možnost: vysoké kleště.¨
Mám dojem, že to co jí říkám za tak vážné nepovažuje, neboť se hned zabývá tím, co jí hlavně leží na srdci: „Chtěla bych se přece jen..... dočkat živého dítěte. Udělejte, prosím, vše možné, aby to...... dobře dopadlo, je to můj poslední porod. Na další.......těhotenství už si netroufám.¨

Aby se předešlo náhlému, možná i smrtelnému záchvatu křečí, musí se -kromě příslušných utlumujících léků- porod, který už před několika hodinami začal, co nejrychleji ukončit. Vysokými kleštěmi! Protože se zavádějí až vysoko do pánevního vchodu.

Každému z nás přidělí primář určitý úkol tak, aby se sám mohl plně soustředit na svůj vlastní. Oba starší kolegové se připravují k narkóze, která musí být dostatečná pro zákrok, ale přitom povrchová a tím pro rodičku i plod šetrná. Až bude primář provádět trakci, bude muset jeden z nich tlačit shora na dělohu. Jako tehdy nejmladší mám jen přihlížet a dívat se jak se takováto nevšední operace provádí.

Plodové ozvy jsou už téměř neslyšitelné, děložní stahy se pro nadměrnou tlouštku nedají zhodnotit. Primář už chce kývnout, aby se už začlo s narkózou, rodička však chce ještě něco říci: „Moc vás prosím, pane primáři,.... kdyby se přitom mělo se mnou něco stát, tak…“
„Nic se nebojte, matko, povíme si všechno až po porodu, musíme teď už začít!“
„Nu dobře, já jsem chtěla jenom…“, ale nedopoví, neboť narkotizér jí nasadí na obličej dýchací masku a její další slova jsou nesrozumitelná.


Primář ctlivě zavádí postupně jednu a pak druhou kleštinu. Pokusný tah se mu povedl, kleště se nesesmekly. „Tak pozor, hoši, teď to bude vážné!“ Jeden z obou starších kolegů tlačí shora na dělohu. Nohou přidržuji nízkou stoličku, na které sedí primář, zapřený nohami o rozloženou porodnickou postel.

„Takové kleště jsem ještě nezažil, hoši!“ uniklo mu náhle v krátké přestávce mezi dvěma tahy. „Utřete mi někdo pot a brýle, proklatě, vždyť to je nad lidské síly!“ Ale hned nato zase s humorem a funící: „To děcko je tak velké, že ho hned musíme přihlásit do školky!“
Hlavička prořezává víc a víc. „Oxytocin do žíly!“ rozkáže primář náhle a skoro zoufale. „Vždyť to dítě je malý obr!¨
Asistentka píchne pohotově žádanou injekci, děloha se mohutně stáhne, primář sejme kleštiny a novorozeňátko doslova vyklouzne na svůj nový svět. Křičícího novorozence pak předává novorozenecké sestře a se zřeteným uspokojením ho odpupečníkuje.Narkóza už je vysazena a všichni přihlížíme jak se váží „naše“ baculaté děvčátko.

„Malá Goliáška!“ pochvaluje si primář při pohledu na jazýček váhy, který se třepotá u šesti kilogramů. Nadmíru baculaté novorozeně křičí neobvykle silně a ve srovnání s ostatními na dětském boxu bude svou skoro dvojnásobnou váhou jistě působít jako by tam nepatřilo!

„No, holt celá po matce!“ konstatuje suše primář a utíraje si obličej ručníkem, obrátí se k rodičce. Její břicho je nyní ploché, takže je jí konečně zepředu vidět do obličeje. Že by usnula?

Unavený operatér si ulehčeně povzdechne si a přiblíží se k ní, aby jí pogratuloval. Náhlým údivem ale svraští čelo, uchopí ji za ruku a hledá puls. Současně se nachýlí nad její obličej, aby zjistil zda vůbec dýchá. Asi ne, protože jí rázně vyhrne košili až k ramenům a pátrá uchem po srdeční činnosti: NIC! SRDCE NEPRACUJE! KLINICKÁ SMRT!!

Okamžitě jsme všichni opět plně zaměstnáni: znovu a znovu zevní masáž srdce, střídavě dýcháme z úst do úst! Puls se na chvíli objeví a hned zase zmizí. Velmi unavující pro nás všechny čtyři. Bohudík není naše úsilí marné a srdce začíná k naší radosti po několika minutách pracovat definitivně! Pacientka je zarůžovělá a dýchá!

Mezitím nic netušící novorozenecká sestra přináší v náručí spokojeně vrnící děvčátko, aby je jako obvykle ukázala mamince, která si v tomto okamžiku asi vůbec neuvědomuje, že se právě znovu vrátila mezi nás. Ještě trochu obluzená narkózou se probouzí jakoby ze snu a vztahuje nedočkavě ruce, aby své vytoužené robátko pevně stiskla do náručí. Ač dosud málomluvná, začíná teď překotně rozvazovat, ale už není dýchavičná:

„Pane primáři, mockrát vám děkuji, že už to mám za sebou. Nedovedete si představit jakou mám radost. Měla jsem totiž takový strach nejen z porodu, když jsem viděla jak si chystáte kleště, ale hlavně pak z narkózy, kterou jsem ještě nikdy nezažila a o které jsem toho tolik různého slyšela¨.
Nechce ho pustit ke slovu a vzrušeně pokračuje: „Musím vám ještě říct, že se mi přitom zdálo něco příšerného a jsem teď ráda, že to byl jen sen!¨

„A copak to bylo?¨, ptá se primář s nepředstíraným zájmem.

Začne vzlykat než mu za chvíli odpoví: „Viděla jsem svůj vlastní pohřeb¨ a dá se do pláče. Podíváme se na sebe se souhlasným, ale nevyslovitelným pocitem.

„Jen se uklidněte, maminko a na pohřeb zapomeňte! My všichni se radujeme, že vše dobře dopadlo, ačkoliv to vůbec nebylo jednoduché¨, nechce primář náš společný výkon zveličovat a pokračuje: „Nemáme ale ještě úplně vyhráno.Sama jistě víte, že ještě nejste zdravá natolik, že bychom vás mohli propustit za pár dnů jako ty ostatní. Ale z nejhoršího jste už venku!¨

„Jsem vám tak vděčná¨, utírá si slzy a opakovaně líbá své děvčátko na obě tvářičky.
O tom, že jen tak málo chybělo a její sen se splnil, se od nás nedozvěděla.