JAKÁ BUDE DOBA BUDOUCÍ?

Stříbrná nit potoka
se klikatí mezi obry skalisky,
rozložitá ramena stromů
objímají tichý svět.

Ve zlatých korunách těchto velikánů
se skrývají sladké nenarozené plody,
čekající až přijde ten pravý čas,
čas, který dělí ticho na několik sfér.

Vzduchem voní parfém lesní víly,
stála u zrodu Matky, z tmavých mračen
déšť vyplakává špínu, jenž
byla usazena v atmosférických bublinách.

Nedaleký potůček
promlouvá kuňkáním rosniček,
vyskakují si někdy příliš vysoko,
aby políbili a požehnali; jsou to malé šikulky.

Než zapadne za obzor
kotouč slunce, podobný kolu,
které se točí, jak vítr vane,
stane se ještě mnoho nevšedních krás.

Poslední kousek slunce se drží
v přímé poloze, podobný pohřební mohyle,
neboť i tam chodí světlo spát,
v hluboké tmě nedohledna.

A kdo nedohlédne
do oken budoucnosti,
věří alespoň v lepší dobu...

...neboť to je na úkor lidstva
největší přání nás všech.