Film pro pamětníky

I.

Otáčím zažloutlými listy stránek
šumí a praskají trochu jako cívky
s filmy pro pamětníky
kde muži nosili klobouky
a láska byla cit.

Kdosi mi tichým hlasem vypráví
o místech kde stokrát jsem
a přece nemohla jsem být.

V tom ho vidím, muže v dlouhém kabátu
jak stojí na břehu řeky kdesi ve Francii
plynové lampy prskají do ticha
snad i ten klobouk má
a snad je prostovlasý
je to básník možná.

Svírá se mi hrdlo lítostí a pláču,
protože on neví, že jsem s ním
(žádný to nikdy nevěděl)
a cítím se tak stará,
starší než věky
stará celá století
a život je tak krátký.

II.

Děti už necvrnkají kuličky.
Léto už nevoní po seně a asfaltu.
Je mnoho líbivého a málo krásného ve světě.
A to ticho v nás,
to ticho, že Bůh už se mnou nemluví
(a já se mu nedivím a já vím proč)
to ticho, že je člověk sám .

Laskaví pánové už nevypráví o jablkách na sadě.

Nejsem vůbec ženou
a co hůř, ani dívkou nejsem.
I ten poslední zbyteček ve mně, co byl ještě můj,
co čítával stránky křehké jako peří
a dýchal jejich vzduch,
i ten mi skoro vzali.
Pro mé vlastní dobro.

III.

Šumí to a praská
jako kostlivci v supermarketu.
Ani tu kost