Šukací stroj

20:55 - korekce
» autor: Fanosh
Od té doby, co jsem měl ten sen, jsem se rozhodl ve Zdechově ještě nějaký čas zůstat. Zavolal jsem rodičům, ať mi pošlou něco z peněz, co jsem měl doma zašité. Poslali mi je obálkou, protože účet nemám. Ale prý bych si ho měl zařídit, že posílat peníze obálkou je nepraktické. A dokonce nebezpečné! Takové kecy. Zůstal jsem, protože jsem tu nakonec nějakou povídku napsal. Byla to sice docela slátanina, ale domovnici se to prý líbilo. Koulela na mě tím svým skleněným okem, jako ryba před zdechnutím. „Hmm, pěkné, chlapče. Pěkné. Ale divím se, že ten chlapec v tom tu slečnu vůbec dostal do pelechu.“ Protože ji třeba očaroval, babo jago, co já vím! Je to moje první povídka, co asi tak myslíš. „To bych si radši nechal pro sebe.“ Usměju se mile, abych ji nenasral, a ona mi nabídne jeden z těch jejích páchnoucích rebarborových koláčků. To jsem ještě nevěděl, do čeho jdu, když sem si vzal. Omluvit mě může jen to, že sem měl opravdový hlad.
A tak spořádám celý talířek jako by se nechumelilo, poděkuju a radši vypadnu ven.
Chodím tak po městě a sleduju, jak mi z té její chemikálie smrdí z huby. V parku padali ptáci ze stromu přímo na antuku a nožičkami třepotali ve vzduchu. Psi kňučeli a omdlévali.
Rozumějte, dnešní pes má takových dvacet centimetrů na výšku, ideálně deset. Taková větší krysa... menší. Ale abych se vrátil k tomu zápachu. Ryby plavaly břichem nahoru a šlusáci prchali z laviček, kde si užívali odpolední siestu ve společnosti alpského vína. A já se tomu divil. Proč. Až sem si přiložil ruku před ksicht a dýchl. Nevím teda,z čeho to tá ženská dělá, recept musela najít někde v kuchařce s názvem „Jak udělat radioaktivní odpad“ nebo v příručce o atomových zbraních. Divím se, že mi z huby neutekly i poslední zdravě uvažující zuby.
Radši sem si šel koupit cigarety, abych ten zápach trochu přebil. Jako bych zasnoubil hnus s provokací. A jedna tlustá paní si nad tím tak hlasitě a opovržlivě odfrkla, až mě to urazilo. Sledovat to, jak si to ty bachyně štrádujů, no kdekoliv. A ty jejich tlusté prsty svírající tašky plné bůčku a dietních párků a asi tak jedné půl papriky, aby se neřeklo. A pak se chovají jako by jim bylo patnáct, jako by byli navždy krásné a namyšlené, jak ani ty krásné a namyšlené patnáctky ne. A ten její povýšený výraz.
„Praskni, bečko sádla.“ Ulevil sem si, až se málem skutálela na zem a opravdu pukla.
Vy máte něco proti ženám? Mohl by se někdo zeptat. Proti? Ne, na ně. Svoje péro a koule! Cha. A pak bych se odvrátil a nechal tam toho člověka s tak pitomou otázkou čučet. Něco jak já na ty připálené vajíčka, která sem měl mít k snídani a vůbec sem nedával pozor, protože sem ležel na zemi a chlastal víno přímo z láhve a cítil, jak se připalují, ale vůbec se mi nechtělo vstávat.
Výhradně nejsem proti nikomu, jen nedělám moc dobrý první dojem. A zastávám názoru, že i hajzl babka šůrující za pár peněz po ostatních chcanky, může mít větší charakter, než kdejaký politik.
Až když mě vyhodili ze sámošky, kde sem si chtěl koupit lahváče na zahnání té pachuti, tak sem si dupl. To teda ne! Hned teď tam k té rachejtli půjdu a řeknu jí, co si myslím o těch jejích rebarborových koláčcích. To bude valit oči! Oko.
A taky, že sem se do toho hned dal. Dojdu k jejím dveřím a chci na ně zabušit jako nasraný exekutor. Ale než stihnu vůbec přiložit pěst, ony se otevřou. Jako v nějakém posraném hororu. Ovšem já už sem za ten den opravdu naštvaný, jako dělník pracující na svátek práce. Ne, žádná hororová atmosféra mě zastavit nemohla. Ovšem to, co mělo přijít, zbortilo všechny mé představy o morálnosti. Ty podivné zvuky mě měly upozornit. Nebo sem si aspoň mohl říct. Co to je? Ale ne, já si to štrádoval dál a to, co sem tam viděl, mě myslím navždycky změnilo. Mé dětství už nebude nikdy takové jako doteď.


Tak si stojím ve dveřích a sleduju jak sedumdesátiletá třeba i něčí matka a bába klečí na asi sto let starém linu a má hubu otevřenou dokořán. A nad ní náš starý známý. Buba. Jen nedrží mp40, ale zbraň neméně nebezpečnou. Asi něco přes dvacet cáků dlouhého ptáka. Buba se na mě otočí a ukápne mu slina. Zase. Úplně stejně jako v tom snu. A v druhé ruce drží knihu a čte si. Kurva, ty koláčky nemohly byt z rebarbory, ale z něčeho ostřejšího. Abych ale uvedl na pravou míru činnosti mé domovnice s jedním okem. Necucala mu kokot ani žádnou podobnou prasečinku. Prostě mu zastřihávala chloupky a otevřenou pusu měla díky soustředění nebo co. A Buba si držel ptáka nahoře, protože mu zrovna zastřihávala koule.
„Jste snad objednaný, ještě tu mám klienta.“ Chrchle bába, ani se na mě nepodívá. Buba se dívá. Pořád. Tím skelným pohledem jako v hospodě a zazubí se. To je poprvé, co ho vidím se smát. A není to zrovna hezký pohled. Jeho zuby se nejspíš taky staly obětí kulinářského umění mé domovnice. Ježíš a to jeho velké péro, nemohl sem od něho odtrhnout oči!
Raději pomalu vycouvám ven a snažím se na celou scénu zapomenout. Pokud si ta baba neumývá ruce... Sakra, proč ho jen stříhala?! Nevím, jestli se někdy odvážím se jí na to zeptat, ale asi to nebylo poprvé. A to, že si od ní už na jídlo nikdy nic nevezmu, to je mi jasné už teď.
Další klient, co tím jen mohla myslet.
Asi nemá cenu se tím teď zabývat. Teď hlavně potřebuju panáka a to hned!
Vyběhnu schody a po cestě si vytahuju cigáro, které zapaluju, a klíče od bytu. Ještě rozklepaný je strkám do klíčové dírky a nevím, proč si u toho představuju tu černou kládu. Zatřepu hlavou a v bytě hledám nějakou flašku.
Najdu absintha značky Bitter. To je přesně to, co jsem potřeboval. Naleju si vydatnou dávku do skleničky a dám si loka na uklidnění. U druhé sklenky už použiju kostkový cukr, lžičku a oheň a cukr nechám zkaramelizovat. Přebírám si v hlavě dnešní události a rozhodnu se, že ještě ze dva panáky a je čas vypadnout. A taky, že se tak stane.

„Přežít žití
to je k zblití
není zbytí
když jste zbití
a bez pití.“
Blábolím si už značně ovlivněn absinthovým kamarádem a pletu nohu přes nohu. Dveřím jednooké holičky jsem se radši vyhnul obloukem. VELKÝM. Srovnatelným s tím negerským šulinem. A nemyslím to spojení, teď jako vulgární urážku, ale příslušný orgán. Připadám si pomalu už jako posedlý. Vám ne?
„Přežít žití
není zbytí
a bez pití
když jste zbití
je to k zblití.“
Zjistil jsem, že se cítím venku nějak sám atak sem zamířil žít a později i blít do putyky. A protože bych se s Bubou dnes nerad potkal, tak sem si vyhlídl nějakou, ve které jsem ještě nebyl. Byl to spíš bar než hospoda. A já tam nechal nějak víc peněz, než sem zvyklý. Krom toho se ten večer nic zvláštního nestalo. Aspoň, co si pamatuju. Co si nepamatuju, o tom logicky moc nevím. A taky nevím, jak jsem se dostal do bytu. A už vůbec si nepamatuju, co dělalo v posteli to monstrum.
Vemte si asi metr a půl velkou, do hladka vyleštěnou trubku a na každé straně asi třiceticákové, růžové robertky. Na trubce bylo vyryto „Šukací stroj, prototyp I.“
Na můj mozek, který se takto po ránu teprve rozehříval, toho bylo moc. Chtěl jsem si tu jen mírumilovně pít a občas psát a najít si třeba i práci. Ale ne. Já musím mít domovnici, která si přivydělává vyholováním chlapských koulí a pak najít v posteli takovou... věc.
Když si v průseru. Není dobré být v průseru sám. A já v pitkách našel v tomhle kraji spřízněnou duši. Teda mezi tím bordelem zmrdů a budižkničemů. Pomalu jsem vstal. Bolesti hlavy jsem měl mimořádně vymazlené. Rozhodně jsem na tom včera makal. A břicho? Jednou jsem v blbosti vypil skoro celé zkyslé mléko, tak dnes jsem se cítil hodně podobně. Teda jen s tím rozdílem, jako bych ho tentokrát už celé do sebe dostal. Musel jsem se vyblít. Žluč byla nazelenalá, takže sem musel pokračovat v absinthovém večírku. Až jsem se cítil trochu líp, zapálil jsem si předposlední cigáro, co sem našel v balíčku a zašel ke stolku s telefonem. Byla to spíš dřevěná barová židle než stolek a na ní byl i notes s čísly. A vytočil Ruprta. Neboli Otvírák jak ho přezdívali. To proto, že „otevřel“ nejvíc holeka ženských v okolí a zbavil je panenství. Ten bude vědět co a jak se mého problému zbavit. Vždyť to musí někomu patřit. A já takový kutil nejsem, obzvlášť vůbec nevím, kde bych sehnal dva takové růžové nabijáky. Řekl sem mu, ať koupí nějaké cigára a pivka. Čekal sem, že ho vyruším a bude zrovna někoho klátit, ale podle hlasu měl taky kocku.
„Jasně vole, za chvíli sem u tebe.“
Sdělil mi můj zachránce. Já se zatím šel osprchovat a dát trochu cajku.
Otvírák měří snad na chlup stejně jak já, akorát má hezčí ksicht a o něco míň chlastá. Ale když to rozjede, stojí to za to. Pozval jsem ho dál a obeznámil ho s mou starostí. Mezitím jsme si otevřeli pivko a Ruprt se jen smál a šel se mnou do ložnice.
„No kurva. A já si řikal, komu sem ho svěřil. To je můj Šukací stroj.“
„Jak jako tvůj?“ Ptám se jako děcko divící se, proč se ten dřevěný čtvereček nevejde do té kulaté dírky.
Ruprt se jen uchechtne.
„Ten odvar z makovic dělá svoje, jak vidím.“
O čem to zase mele. Já se takovým „pochoutkám“ většinou radši vyvaruju. Ne vždy jsou s nimi hezké zážitky. Tak jako vlastně třeba teď, jestli je to pravda. Včera to muselo být horší, než sem si prve myslel. Ruprt se furt kření.
„Tak já tě už nebudu napínat.“
A přestane mě napínat.
„Včera večer si byl mírně řečeno pod parou. Nebo spíš nadraný jak námořník v bordelu po dlouhé plavbě. Nevím, jestli ti nějaká nedala. Ale nasával si jak vyschlá houba. Ty vole, vždyť si chlpal jak prokoplý.“ To už se zasměje opravdu přespříliš. Podobá se to spíš řevu orangutana v říji.
„Dobře pochopil sem.“ Zavrčím nevrle. „Teď přejdi k tomu šukacímutentononcu.“
„Jasně, jasně. Můj šukací stroj. Vyráběl sem ho pro speciální chvilky. Tak jo. Jak jsi přišel ke mně domů.“
„Počkej, počkej. Jak k tobě?“
„Ha. Vidím, že máš pořádného draka, co. Tak vzpomínej. Co posledního si pamatuješ. Aby sem mohl pokračovat?“
Zalovím ve své chatrné paměti. Málem mi z hlavy vyskočí mozek a naliská mi.„To je na mě po ránu moc. Musím se posadit.“ Přejdu zpátky do kuchyně a lapnu si na celodřevěnou židli bez potahů.
„V pohodě, máme na to celý den. Onoho večera s tebou držet krok, to šlo vážně o zdraví. Ještě že sem tam přišel o něco pozděj.“ A Ruprt si sedne naproti mě.
Dívá se na mě a já na něho. Loknu si vydatně piva. V tom mi už trochu svitne.
„Přišel si s nějakou ženskou, taky si měl trochu popito. A zdravili sme se bouchaným absinthem. A ta tvoje holka po mě vyjela.“
„To je všechno?“
„Jo.“
„Tak to byla Adéla. Sexy nožky a rozum v tašce od Tesca. A moc sem toho vypito neměl. Akorát jedno vínko. Nevyjela po tobě jen tak. Vypadal si nějak smutně. Tak sem ti pak nenápadně nabídl šoust.“
„Tak to díky, vždycky rád lezu s neznámýma babama do postele..“
„Ale nedělej. Stejně nic nebylo. Šli sme ke mně a ty ses svalil do postele a usnul si jak špalek.“
Trochu si oddychnu. Ta holka vypadala sice docela slušně, ale žádná není slušná, když se tahá z Ruprtem. Ten pokračuje v osvětlování.
„Tak sme tě chtěli trochu postrašit a vytáhli sme na tebe tu mou mašinku. Jenže si byl pěkně nabroušený, hrozně si se polekal.“
„Divíš se, když chudáka chlapa budíš obřím umělým čurákem?“
„No právě, to je mi záhada, kam se pak poděl, protože si vyletěl jak čert s krabičky a z bytu si pak vypadl. Já sem ho ještě vyzkoušel na Adél. Tá ti křičela jak podsvinče.„ Na Ruprtově tváři se rozlil nemilý úsměv.
„No jo. To už je asi fuk. Vem si to zpátky. Já pro to takové využití jako ty asi nenajdu.“
„Děláš jako bych ti ho tu chtěl nechat. A co dnes. Nikam nejdeš?“
„Dej pokoj, průvan v peněžence mě vyliskal, jen co sem ji otevřel.“
„Tak jo.“
Ještě chvilku sme dopíjeli pivka a klábosili o ničem. Ruprt si pak tu svou Věc sbalil a odešel. V tu ránu sem byl rád, že sem sám. Šel sem si dát sprchu, udělal si něco k jídlu a šel zase spát.

Další den, kdy sem se ještě úspěšně vyhýbal domovnici, mi zazvonil telefon. Vzal sem to. Byl to Ruprt.
„Musíš přijít.“ Zněl docela naléhavě.
„Co se stalo?“
„Potřebuju pomoct, jde o ten můj stroj. Teď už musím končit.“ Zavěsil.
Nechtěl sem se znova zaplétat do nějakých zvěrstev, ale zvědavost byla silnější. Oblékl sem si bundu a vyrazil znova do ulic, tentokrát s jiným záměrem, u kterého si budu pamatovat cestu domů. Teda doufám.
Ruprt bydlel v malém, ale útulném domku v jedné z ulic blízko náměstí. Bylo vidět, že narozdíl ode mě je už zaopatřený. Vevnitř to vypadalo jako u režiséra pornoprůmyslu. A dnes byste měli pravdu.
Ruprt mi otevřel celý zpocený a zavedl mě do místnosti s hutnými červenými závěsy. Místnost místo slunce osvětlovaly filmové reflektory namířené na velkou vodní postel. Na ní ležela Adéla. A v Adéle ležel to jeho monstrum. A vrnělo jako splašené včelí hejno.
Na postel byla namířená i kamera.
„Týjo ,tohle sem asi nepotřeboval vidět.“ Jenže na dívce mi přišlo něco zvláštního. Vypadalo to, že se nehýbe. „A s ní se co stalo?“
„To je právě ten průser. Natáčíme v pohodě. Adél má nějaký ten orgáček, a když už sme na konci a má si ho vytáhnout, tak dostane křeč. A aby toho nebylo málo, ta zatracená věc nejde ani vypnout.“
„To si děláš prdel.“
„Nedělám. Nechápu to. Už to jede v kuse skoro tři hodiny. Ta holka to už nevydržela a omdlela.“
„Ježiš. Co budeme dělat?“
„To právě nevím, proto sem zavolal tebe. Že bychom to třeba jako ve dvou zkusili vytáhnout, když budem mít víc síly.“
„Uf.“ Chvilku sem sledoval jak se jí to tam vrtí. „Chudák holka. No tak jo. Dem na to.“
Oba sme se připravili a začali na tři táhnout. Prve sem mu nevěřil, tak sem moc nezabíral, abychom se hned nesvalili, jak pytle od brambor. Jenže se to tam opravdu drželo zuby, nehty. A to frnda nemá ani zuby ani nehty. Jedna díra porážela dva chlapy v plné síle. Životní zkušenost hadra.
Až asi při šestém záběru jsme to tu měli. Vítězný škub. Finále Grande! Ale, tu spršku, co na nás holka ještě chystala, jsme nečekali. Nebo aspoň já ne. Z její pochvy se valil gejzír hodný Brněnského výstaviště. Hleděli jsme s Ruprtem na sebe jak dvě zmoklé slépky a kouleli očima jak hladní koně.
Víc asi není potřeba ani mluvit. Trochu jsme se otřeli a Ruprt slíbil, že se o tu holku už postará. O něco líp než do teď.
Já vyrazil zase domů k zvláštní domovnici. Koupil jsem si pivko v sámošce, do které mě tentokrát už pustili. No a třeba si u té rachejtle nechám zastřihnout chlupy u prdele, ať se taky furt nenudí!
Tipů: 2
» 23.04.12
» komentářů: 3
» čteno: 2732(19)
» posláno: 0


» 12.12.2012 - 21:09
Anonym
PIČA HEJ
» 12.12.2012 - 21:11
Anonym
Si kokot teplej?Adéla je nadržená frnda!:*
» 12.12.2012 - 21:58
Hej Anonyme, v době kdy sem to psal sem žádnou ádélu neznal, ale jo máš pravdu, je to nadržená frnda :-D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.