Socha Svobody

Příběh malého kluka.
» autor: vavaoko
Socha Svobody

Jdu městem. Pomalu se courám ulicemi a prohlížím si fasády domů. Mám na to čas. To je něco, co jsem dříve neměl a tak si to patřičně vychutnávám. Neměl jsem nikdy čas dívat se na fasády domů a přemýšlet o lidech, kteří žijí za okny.
Mám rád své město. Zní to jako klišé, já vím. Ale je to tak, že se mi zde stále více líbí. Myslím si, že to ani není chvála města. Je to spíše chvála pocitu, který ve mně město vyvolává, když se courám jeho ulicemi.
Já to město dobře znám. Když s někým jdu, jsem schopen vyprávět o většině domů kolem nichž kráčíme, věci, jež nezná ani jejich majitel. Ty domy mi vyprávějí své příběhy. Já jim někdy věřím, jindy ne. Oni si totiž dovedou vymýšlet a přikrašlovat fakta. Zřejmě se to naučili od lidí. Lidé jsou přeborníky v přikrašlování faktů. Zvláště historie tím velice trpí. Ale to je o něčem jiném.
Dnes je krásně a já se špacíruji kolem nádraží. Je to pěkná procházka. Podařilo se mi vyrazit z automatu kávu a najít volnou lavičku a tak jsem usedl ke kávě a cigárku. Jarní den. Slunce krásně hřeje. Kolem chodí lidé na nádraží a já se dívám na veliký objekt, sloužící jako autobusové nádraží a zároveň jako obchodní dům. Ta stavba je zajímavá. Ale mě u mé kávy běží hlavou příběh jiného domu. Domu, který zde stál před padesáti lety.

Tenkrát mi bylo jedenáct let. Možná dvanáct. Na místě dnešního nádraží stálo jiné, daleko menší autobusové nádraží. U nádraží byl veliký plac, na němž se otáčely autobusy. My, tedy kluci z naší ulice, jsme si tam chodili hrát. Jezdili jsme tam na kolech a hráli fotbal. Nebo jsme se brodili ve veliké louží, která se rozkládala uprostřed toho placu a nikdy nevysychala. Prostě jsme si hráli jako všichni kluci.
Ten plac končil u vysoké, dřevěné ohrady. Přes špinavá a zvetšelá prkna bylo vidět koruny přerostlých stromů ve staré zahradě. Ohrada se na rohu změnila v rozbitý plaňkový plot, neuměle opravovaný zrezivělým drátem. V plotě byla rezavá vrata, zavřená řetězem jenž korunoval masivní zámek. Plotem byly vidět náhrobní kameny. Bylo to kamenictví. Bývalé. Snad nikdo v okolí již neznal člověka, který v bydlel ve velikém domě, jenž stál uprostřed zarostlé a temné zahrady. Pro nás kluky, byla zahrada lákadlem. A také zkouškou odvahy. Ten, kdo dokázal po tmě vlézt do zahrady a přinést nějaké ovoce ze stromu, byl hrdina. V partě byl uznán jako správný kluk. Byli tací, kteří si do zahrady nikdy netroufli a ti byli terčem posměchu.
Jednou jsem se vydal do zahrady i já. Nikdo mne nenutil. Jen má klukovská hrdost.
Musím podotknout, že ti, kdo v zahradě byli, zásobovali ostatní neuvěřitelnými příběhy o tom, co se tam dělo. Od honičky se psy (které tam ovšem ve dne nikdo neviděl) přes souboj s několika nepřáteli, až po střelbu rozzuřeného majitele.
A tak jsem se tedy jednou večer vypravil na lup já. Byl jsem malý kluk. Nosil jsem krátké kalhoty a boty pionýrky. Flanelovou košili a čepici s kšiltem. Mám fotku.
S baterkou jsem prolezl dírou v plotě a plížil jsem se k domu. Všude mezi kameny rostly vysoké kopřivy a já se opatrně plížil „ohnivou“ cestou. Dům byl temný a tajemný. V žádném z několika oken, jež jsem měl v dohledu, se nesvítilo. Velké vstupní dveře byly zavřeny. Těsně u domu rostl veliká hrušeň. To byl můj cíl. Vylézt nahoru a natrhat hrušky. To se mi také povedlo a pod košilí jsem za chvilku měl spoustu důkazů své odvahy. Chtěl jsem již odejít, ale něco mne přinutilo, podívat se za roh domu. Tam jsem uviděl jakousi věc, přikrytou plachtou. Plachta vypadala nově a volně splývala. Z pod ní vykukoval bílý sokl.
Zdvihnul jsem plachtu výš a uviděl bílou sochu ženy. Má zvědavost byla mnohem větší, než strach, jenž jsem měl. Vylezl jsem na blízký strom a shodil plachtu dolů. Přede mnou stála socha Svobody.
Věděl jsem, jak vypadá a co znamená pro Američany. Vídal jsem její obrázek v časopisech, která čítával můj starší bratr. Nevěřícně jsem zíral na zmenšeninu symbolu Ameriky v zahradě (snad již zemřelého) kameníka. Prohlížel jsem si asi dvoumetrovou sochu. Ve vztyčené paži držela pochodeň. Nebyla mladá a krásná. Byla ale symbolem něčeho tak silného, že jsem byl okouzlen. Má baterka osvětlovala jen části vysoké sochy. Já si ji dlouho prohlížel a dotýkal se jí.
Posléze jsem si uvědomil skutečnost, kvapně jsem sochu přikryl plachtou a opustil zahradu. Vím jen, že když jsem se vrátil za kluky, kteří čekali na rohu ulice, dal jsem jim hrušky a vyprávěl jsem jim smyšlený příběh o dobrodružství, jež jsem prožil v zahradě. O soše Svobody jsem jim neřekl nic.
Dodnes netuším, jak se socha dostala do staré zahrady v malém městě v malé zemi uprostřed Evropy. Tenkrát nebylo zvykem, zabývat se výrobou podobných věcí. Byla to podivná doba. Snad socha byla labutí písní starého kameníka. Snad ji jen někdo schovával v opuštěné zahradě. Netuším.
Pár dní na to, jsem to nevydržel a šel se podívat do zahrady. Sochu jsem však již nenašel. Ani tenkrát, ani nikdy jindy. Snad ji odvezl její majitel. Možná ji našel a zabavil někdo jiný.

Postupem času se stalo to, že dům v zahradě byl opuštěn a posléze zbourán, aby uvolnil místo pro rozrůstající se nádraží. Na místech našich klukovských her byly zbudovány stavby bez minulosti a ducha. Duch se do nich dostaví, teprve s tajemstvím. Tajemstvím, které s sebou přinese teprve čas a malí kluci se svou fantazií.
Tipů: 19
» 23.04.12
» komentářů: 12
» čteno: 1058(26)
» posláno: 0


» 23.04.2012 - 14:09
Rozhodně lepší, než trpajzlík. A za socouše kuriozita.
» 24.04.2012 - 09:51
Chvála pocitu, který tyto řádky vyvolaly... ST
» 24.04.2012 - 16:47
pěkně se mi četlo
» 24.04.2012 - 17:39
Paulmatthiole
Je to tak. Pokud má mít nějaké místo tajemství a svého ducha, musí je tam někdo dosadit. A největší kuráž k tomu mají právě caparti :-) ST
» 24.04.2012 - 22:11
ST.
» 25.04.2012 - 14:26
Nádherný čtení*
» 25.04.2012 - 21:33
Díky vám za vaše komenty.
» 27.04.2012 - 18:33
krásné čtení,záhady a tajemství mám ráda
trochu mne mrazí,jak si předSTavuji zákoutí a opuštěný dům..
» 28.04.2012 - 09:45
Moc líbilo!* Připomnělo Zahradu Jiřího Trnky :*)
» 28.04.2012 - 12:27
Slávka: básněnka: Dík za komenty.
» 28.11.2017 - 17:39
Tajemství a záhady... ty umějí vábit. I neděti. :)

ST
» 28.11.2017 - 19:18
Kajuta: To jistě. Děkuju

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Dálnice | Následující: Zase jdou..

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.