Záznam z bouřky (pátek 20.4.2012)

Je u nás bouřka. Něco málo pamatuji, ale taková tu už dlouho nebyla. Blesky ozařují oblohu třeba na čtyři nebo i pět vteřin, a zdá se, že je den.
Tak nějak jsem se vždycky bouřek bála, většinou nesprávně právě hromů. A blesky mi vždy přišly sice někdy zkázonosné, ale úžasné.
Právě teď, je všude kolem taková ta modrá tma. A právě v TUTO chvíli se ozvala rána blesku, který zasáhl cíl, zajiskřilo a zablikalo světlo, a zhaslo. Píšu to v přítomném čase, ale mezitím jsme rožli svíčky, uklidnila jsem mladší sestry a bratr se šel podívat na prarodiče, kteří bydlí s námi v domě v přízemí.
Teď se bojím ještě více, ale ne o sebe, nýbrž o mou šestiletou a desetiletou sestru. A čtrnácti-letého bráchu, poněvadž na mě padá jakožto na nejstarší v domě odpovědnost. Mám ještě dva starší bratry, ti jsou ale pryč. A rodiče zrovna také. Snad se jim nic nestalo.
Tohle jsem původně psát nechtěla, ale ten šok a strach jsem musela napsat.

Chtěla jsem psát o tom, ještě když jsme se dívali na blesky, že si moje nejmladší sestra hrála. Ať si hraje. Zrovna si však hrála na Mojžíše a vyvedení z Egypta (po shlédnutí té kreslené pohádkové verze si na to hraje pořád). Hrála si na blesky, na nějakého "pána bleska, který si přijde pro Židy". (Asi ve smyslu egyptské rány, kdy si Anděl smrti přišel pro vše prvorozené, v pohádce byl znázorněn bílým světlem; sestra to ještě nechápe).
Byla jsem v obýváku a sestra si se mnou chtěla hrát, povídala mi. Já si zrovna představovala, jak vletí kulový blesk oknem nebo klíčovou dírkou do dveří a něco se stane. A sestra do toho pronášela ta slova, myšlená jako hra:
"Příde si blesk pro nás všechny a vezme nás pryč. Přijde si pro všechny Židy (pozn.: Hebrejce)." Tak nějak. Není to bráno jako urážka nebo nenávist k Židům, opakovala to, co slyšela nebo si (špatně) vyvodila.
"Chceš se potkat s maminkou? Já jsem blesk a vezmu tě za ňou." Z těchto ve kře myšlených slovech mě běhal mráz po zádech. A k tomu mě chytla pevně kolem pasu. Připadala jsem si, jakože si pro mě fakt něco jde. Z těch slov nevinné malé holčičky jsem byla vyděšená.
Teď se navzájem straší a já píšu. Bouřka už odešla, ale já se pořád bojím. Teď za to může tma. Píšu, protože vím, že to jediné mě uklidní. A není nic romantičtějšího než psát při světle svíčky, ne?


Právě houkala siréna. "Požární poplach, požární poplach, svolání hasičů..." hlásil hlas. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obávala.
TEĎ došli naši. Trochu se mi ulevilo. Ráno moudřejší večera.
Ještě teď si vybavuji blesky přes ÚPLNĚ celou oblohu. Bylo to hodně hustý, teď jen prší. Naši řeší s bratrem elektroniku, nevypojili jsme všechno. Jsem zvědavá, jestli se něco neodpálilo.
Pořád si říkám, že skončím už s psaním, ale vždy si ještě na něco vzpomenu.