Sbohem, můj příteli…
slova pro toho, kdo už si je nikdy nepřečte…
» autor: G.P. » Básně / Nemoc, smrt |
Uprostřed reje motýlích křídel
v krajině jménem Fata Morgana,
tam kde šumí jen voda a vzdálený vítr
a svět je zavřený za okny snů,
tam slyšel jsem zvony,
jak zvoní ti hranu…
Ten zvuk se přetavil do zvuku
sta telefonních zvonků
a jednoho z nich, co patřil těm zvonům
a přinesl zprávu
z těch nejhorších…
Jen vzdálený hlas
a špatná čeština
a slova
snad ve všech řečech světa
znící stejným akordem
smutku…
Georg ist Tod…
…zemřel…
…rozumite?...
….verstehen Sie?...
..Georg ist Tod…
Ja…ich verstehe…danke ihnen…
ich verstehe…
…já – rozumím…
Motýlí křídla stoupala k nebi
a s nimi i Tvůj poslední slábnoucí vzkaz:
…a pozdravuj mi…
…holky…
…že na ně myslím…
Sbohem, můj drahý příteli,
který jsi mi byl víc než tátou,
víc než moudrým rádcem
a vzorem,
buď sbohem
a najdi svůj klid
tam někde nahoře,
vysoko,
v dálce
a hlubinách
vesmíru
a nebe...
…tam určitě míříš…
A prosím odpusť mi,
že jsem měl tak málo času
a trpělivosti
a porozumění
pro tvé myšlenky…
…pro tvou moudrost…
…pro tvou náklonnost…
…a prosím, odpusť mi mé slzy,
které by sis nepřál,
odpusť mi…
…Nikdy na tebe nezapomenu…
…nikdy…
A jednou, až přijde ten čas,
i já přijdu za tebou a pozvednu sklenku
a rubíny z nebeských vinic
připiju na naše přátelství,
které nikdy, nikdy neskončí…
Však do té doby buď sbohem,
můj vzácný příteli
a děkuji,
že jsem tě směl
přítelem zvát…
Tvůj
…
Já
v krajině jménem Fata Morgana,
tam kde šumí jen voda a vzdálený vítr
a svět je zavřený za okny snů,
tam slyšel jsem zvony,
jak zvoní ti hranu…
Ten zvuk se přetavil do zvuku
sta telefonních zvonků
a jednoho z nich, co patřil těm zvonům
a přinesl zprávu
z těch nejhorších…
Jen vzdálený hlas
a špatná čeština
a slova
snad ve všech řečech světa
znící stejným akordem
smutku…
Georg ist Tod…
…zemřel…
…rozumite?...
….verstehen Sie?...
..Georg ist Tod…
Ja…ich verstehe…danke ihnen…
ich verstehe…
…já – rozumím…
Motýlí křídla stoupala k nebi
a s nimi i Tvůj poslední slábnoucí vzkaz:
…a pozdravuj mi…
…holky…
…že na ně myslím…
Sbohem, můj drahý příteli,
který jsi mi byl víc než tátou,
víc než moudrým rádcem
a vzorem,
buď sbohem
a najdi svůj klid
tam někde nahoře,
vysoko,
v dálce
a hlubinách
vesmíru
a nebe...
…tam určitě míříš…
A prosím odpusť mi,
že jsem měl tak málo času
a trpělivosti
a porozumění
pro tvé myšlenky…
…pro tvou moudrost…
…pro tvou náklonnost…
…a prosím, odpusť mi mé slzy,
které by sis nepřál,
odpusť mi…
…Nikdy na tebe nezapomenu…
…nikdy…
A jednou, až přijde ten čas,
i já přijdu za tebou a pozvednu sklenku
a rubíny z nebeských vinic
připiju na naše přátelství,
které nikdy, nikdy neskončí…
Však do té doby buď sbohem,
můj vzácný příteli
a děkuji,
že jsem tě směl
přítelem zvát…
Tvůj
…
Já
Tipů: 32
» 22.04.12
» komentářů: 18
» čteno: 1454(32)
» posláno: 0
» nahlásit
» 22.04.2012 - 12:51
Po noci slz... jsi nakonec šel spát v šest ráno... Neděle tiše utíká, vařím Ti oběd a pláču u Tvé básně... Je tu nezvyklé ticho... ve mně, kolem mně... Jirkova ruka už nepohladí Daisy, a vaše rozhovory už nebudou znít nocí... Už mu nikdy neuvařím a nevyperu... Maličkosti, které skládají náš život do obrazu skutečnosti... tvořící hluboké pocity, city, vzpomínky... ani ve mně neuhasnou... :-* I Jirka Tě měl moc rád, vždycky budeš tak trochu jeho syn.... :-*
» 22.04.2012 - 14:00
...a je mi smutno s Tebou...
...to si člověk vzpomene na své blízké, kterým neřekl, nezeptal se a tak rád...
...to si člověk vzpomene na své blízké, kterým neřekl, nezeptal se a tak rád...
» 22.04.2012 - 14:15
Srdce rvoucí, hluboká, slzami protkaná báseň, vzpomínky, časy minulé... budou se jednou navracet s úsměvem na Tváři, milý Pavle. Lidé odcházejí, ale znovu přicházejí. Je to koloběh života, bolavý, smutný, ale prostě je. Teď to bolí a bude ještě nějaký čas bolet. Čas ránu zacelí, zůstane jizva - věčná vzpomínka.
Upřímnou soustrast
Věruško a Pavle, bolesti na světě holt také musí býti, prý jinak by bylo těžké žití... bez ní. A tak, život dal a zas vzal, učí nás a žene dál... dokud svíce nezhasne. Ano, přál by si Tvůj úsměv, ne slzy, slova s úměvem a díkem vyřčená, nebo bolestí protakaná. Já vím, to ta rána, to ten život, to ta smrt...
Upřímnou soustrast
Věruško a Pavle, bolesti na světě holt také musí býti, prý jinak by bylo těžké žití... bez ní. A tak, život dal a zas vzal, učí nás a žene dál... dokud svíce nezhasne. Ano, přál by si Tvůj úsměv, ne slzy, slova s úměvem a díkem vyřčená, nebo bolestí protakaná. Já vím, to ta rána, to ten život, to ta smrt...
» 22.04.2012 - 17:33
Verše, co natrhnou pevnou slupku a k úlevě od bolesti se roní slzy... Bude s Tebou navždy, v Tobě...
» 22.04.2012 - 19:35
Paulmatthiole
Nám tak před třemi lety zemřel mistr. :-( ST.
» 22.04.2012 - 22:56
Romana Šamanka LadyLoba: Psavec: Petra: Paulmatthiole: Liška76: labuť: Kapka: čubík: básněnka: Byl to táta mojí první ženy a pro mě znamenal víc než vlastní otec. To jen na vysvětlenou...
» 23.04.2012 - 21:08
G.P.: Krásně jsi to napsal, Pavle! Věřím, že si to jednou určitě sám přečte. Ba co více! Jednou mu to všechno sám povíš! Spolu s Tebou věřím, že Vaše přátelství bude pokračovat. Věřím, že nikdy, nikdy neskončí...Moc Ti přeji, že jsi někoho takového vůbec mohl v životě potkat. Ne každému se to podaří...
» 27.04.2012 - 02:39
WAYWARD: Romana Šamanka LadyLoba: Psavec: Petra: Paulmatthiole: Liška76: Levandule: labuť: Květka Š.: Kapka: jc senior: Eliška: čubík: básněnka: Děkuji vám všem, že jste se zastavili a chvíli pobyli, zamysleli se...
» 28.04.2012 - 10:37
... a venku tolik jara! Snad pro růst naděje, že tam... nahoře..., vždyť i znovuzrozené lístky se k témuž světlu upírají... *
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.