Sen o pokladu

Na mýtině v hlubokých lesích stálo stavení. Žili v něm tři bratři. Dobří a zruční dřevorubci.
Nejstarší Václav, chlap nejsilnější.
Prostřední Jan, pilný a houževnatý.
A nejmladší Josef, co měl ryzí srdce.
Jednou při práci zašli daleko od domova. Tak daleko, že je soumrak uvěznil v lese. Všichni tři byli k smrti unavení, a tak se u skalního průsmyku uložili k spánku.
Hned po Slunce západu je navštívil sen:

V něm se ráno prudce probudili. A když vstali, překvapila je podivná věc. Z nejužšího místa mezi příkrými kamennými svahy, kudy by se stěží protáhl dospělý muž, vyrostl přes noc obrovský strom. Nedal se obejít ani přelézt. Bratři proto usedli na zem a radili se, co dělat.
Václav si byl jist svou silou, a proto chtěl bidlem strom vyvrátit. Jan navrhoval pilou odřezat obrovitý kmen. A Josef věděl, že je třeba všechno dobře rozmyslet. Neřekl nic. Soudil jenom, že strom, který vyrostl mezi skalami, není obyčejný. Tušil v něm lesního ducha, který se rád baví na účet člověčí slabosti.
Nedohodli se, a tak Václav, první z bratrů, uchopil mohutné bidlo. Zarazil jeho dolní konec mezi kořeny, napnul svaly a…dřevo zapraskalo. Z nitra stromu v tu chvíli promluvil našeptávající hlas lesního ducha: „Václave, cítím, že máš sílu za tři. Nepotrvá dlouho a vyvrátíš mne z kořenů. Ale jestli tak neučiníš, odměním Tě pokladem. Pamatuj však na mé varování – bratr Josef může Tvé štěstí ohrozit.“
Jan ani Josef hlas neslyšeli. Asi proto je překvapilo, že Václav upustil bidlo z ruky a řekl: „Bratři, nedokážu víc. Jestli jste silnější než já, zkuste své štěstí.“
Jan, druhý z bratrů, zvedl pilu. Nasadil přesně a řezal. V běhu usilovné práce se znovu ozval vemlouvavý hlas lesního ducha: „Jane, jsi nejhouževnatější ze všech dřevorubců. Dokážeš mne jistě podetnout. Ale jestli tak neučiníš, odměním Tě pokladem. Pamatuj však na mé varování – bratr Josef může Tvé štěstí ohrozit.“ Jan, jako omámen, poslechl. Vytrhl z kmene pilu a zavolal: „ Bratři, ani já už nedokážu víc!“
Poslední z bratrů přistoupil ke kmeni Josef. Sám sobě dal slib, že nepodlehne. Ani únavě, ani malomyslnosti. Vzal do ruky sekyru a ťal. Jednou, podruhé, potřetí.
Než stačil zaseknout počtvrté…proklál mu záda Václavův nůž a lebku rozrazil Janův kyj.
Zvedl se vítr. Obloha zčernala a sloupy vody zalily zem. Mezi stromy se nesl hrůzný smích lesního ducha: „Lidé, vy ubozí, kdy se změníte? Chtěli jste poklad a zapomínáte, že nejvzácnější z pokladů není ze zlata!

V soutěsce mezi skalami začal nový den. Přes spící těla tří bratrů přeběhla veverka. Asi jim chtěla naznačit, že jestli rychle nevstanou, zmeškají ranní rosu. Václav, Jan i Josef otevřeli oči a upřeli je k osudnému místu. Strom zmizel. Cesta domů byla volná. Objali se kolem ramen a začali se smát. Bratři to ráno, po prosněné noci, našli vzácný poklad.
Nebyl ovšem zlatý…