Nad ránem, pod klenbou rosy

V půltónech snění
svítání bliká
na múzy básníků
v krajině ticha,
na vílu, co veršům
vlídného smyslu
dá vůni třezalky
a sílu dobromyslu.

Když Slunce probouzí
křoviny horizontu,
navlékám ponožky
a hledám druhou botu,
srdcem vpřed vykročím,
již dlouho od lásky mi plane,
chci spatřit zas ty svůdné rty
polibky urousané.

A venku rosa
v květech se třpytí,
dál hořím touhou
po ňaderném kvítí,
co věčně v rozpuku
v hůrkách Ti voní,
v Ráji, tam u hada
pod jabloní.

Dlouho jsme hledali
ten rosný svět,
nakonec utkán byl
z nití labyrintu,
život nás baví,
celý jeho květ,
zajatci šťastní jsme
jeho zlatistého třpytu.