Potopa

Potopa.


Jsem zelený. Mé šaty jsou zelené. Boty, spodní prádlo,(pokud je nosím) košile, klobouk rukavice…Vše je zelené. A hlavně myslím a žiji zeleně. Protože jen zelená je ta správná barva. Všude kolem mne jsou další zelení. Žijeme v části města, kam téměř nikdy nepřijdou modří. Tedy pěšky.
Projedou tudy autem. Rychle a bez zastavení. Pomalu projíždí jen policejní vozy. Nikdo však nebere modrou policii vážně. Pokud se u nás něco stane, řešíme to po svém. Máme svůj nepsaný, zelený zákon. I v dalších městských čtvrtích žijí podobné skupiny, jako jsme my. Zelení. Jen si říkají jinak. Hnědí, Žlutí, Rudí a tak. Všichni se navzájem nesnášíme a sem- tam se porveme. Ale společně nenávidíme Modré.
Musím říct, že tady tu i tam žije i pár modrých. Jsou divní. Tuhle jsem jednoho potkal. Potřeboval jsem pár babek, tak jsem na něj houk. Byl divnej. Nebránil se. Neměl ani zbraň. Tady! Dal mi prachy a nabízel mi práci. Mě! Co se pamatuju, nikdo z naší party nikdy nemakal. Chodili jsme do školy. Byla zadarmo a dávali tam jídlo. Ale pak už nic. Živíme se jak to jde. Kašlem na všechny a všechno, co není zelené.
Modří vládnou. Doktoři jsou modří. Úředníci, policajti, učitelé. Vláda je modrá.
Je pravda, že jsou i zelení, kteří chtějí to, co modří. Zákon, pořádek, práci, deemogracii a podobné blbiny. To my nechceme. Chceme si dělat, co chceme. Svobodu. Tu zelenou. Proč bych makat, když stačí někoho okrást? S pár babkami si půjdu zahrát. Vyhraju, nebo prohraju. Půjdu obrat někoho dalšího. To je svoboda. To je to, co chci.
Takoví jsme všichni, my zelení. Tedy až na těch pár odpadlíků. Přijdou a říkaj: „Žijete špatně. Drogy, prostituce, bordel, špína, nemoci a chudoba. Volte nás a my vám píchnem.“
Blbost. Kašlu na ně. Já mám dost. Makat nebudu. Ať mi daj prachy a pokoj. To potřebuju.

Dnes jezdili poliši ulicemi a hulákali něco o povodni. Vzbudili mě už v jedenáct. Vrátil jsem se z herny k ránu. Holej a vzteklej.
Řvali ať se chováme podle příkazů z rádia, nebo telky. Že prej evakuace. Houby! Nikdo neposlouchal. Nikdo ze zelených se ani nehnul. Když modří utekli, vyrabovali jsme jim baráky. Museli jsme odrovnat pád lidí z jiných part, ale ok. Potom utekli i někteří zelení. Mluvili o vodě. Ale já na ně kašlal. Je nás tu spousta takových. Kašlem na všechno.
Vybílili jsme jim baráky i obchody a nacpali si plné sklady zbožím. Tady se dá střelit cokoliv.

Teď sedím na střeše. Jsem tu sám. Kámoše spláchla voda, když rabovali obchoďák. Už jsou po smrti. Já si potřeboval šlehnout, tak jsem vlez k nějakýmu doktorovi a tam mě chytla ta voda. Ten blbec všechny drogy odvezl a já mám absťák. Sedím na střeše jeho domu a je mi zima. Mám křeče a je mi blbě. Na střechách okolních domů sedí lidé. Samí zelení. Modří všichni utekli. Kolem létají vrtulníky a zachraňují trosečníky. Taky se chvílema ozývá střelba. Naši se snaží uchránit před Gardou sklady.
Mám pocit, že modré zachránili napřed. To je nespravedlnost!
Jak je možné, že nemají dost vrtulníků? Co je mi do toho? Jak to, že nám nikdo nejde na pomoc? Máme přece stejná práva jako ostatní. Jsme přece také občané tohoto státu!