Dosud nezmapovaný ostrov

Zakoupil jsem kdysi,
už před mnoha roky,
v knihkupeckém krámku,
kolem nějž vedly mé kroky,
reprodukci obrazu
Mistra Ady Borna,
v mých očích to jeho díla
prezentace vzorná.

"Dosud nezmapovaný ostrov",
tak Mistr nazval svoje dílo,
na první i druhý pohled
velmi se mi zalíbilo.
Za chvíli už deštěm,
pod krytem hubertusu,
úlovek si odnáším
v mladické své doupě,
nadšeně a v klusu.

Obraz vyšší nežli širší,
takže nastojato,
v šířce na polovic mojí paže,
tedy větší, celkem vzato.

Ze spodního rámu vlevo,
v celé výši díla,
ční si štíhlá, pevná skála,
cítit je z ní hrdost, odolnost a síla.
Jako by tu po staletí stála,
za veder i za mrazu,
ve všelikém nečasu,
ostré hrany ohlazeny, sem tam puklina,
jinak ale pěkná, skalní dívčina.

Skalisko to, vskutku,
má podobu ženy,
zraky její z obrazu
do dáli upřeny.
Snad čeká na svůj osud, možná na štěstí,
v naději své nikdy neumdlévá,
vlasy její vodopád jsou mocný,
on dole v hlubině do moře se vlévá.

Na pevnině pro život
nemnoho je místa,
však jeden silný rodu kmen,
jak zdatný kulturista,
v něm pevně uchytil se
a z něho v proudu času
mladé vzešly ratolesti,
za bouří i v něze tišin
našly svoje štěstí.

Dál spatřit lze pár směšných brachů,
jak ostrovem se pro legraci pinoží,
ne nepodobni přiodulým poslancům a rádcům,
obzvláštní jsou živočišnou odnoží.
Pak jsou tu též divní hřivnovatí nosáči
a obezitní mroži,
co chvílemi se, jak neústupní ctitelé,
až přepřekotně množí.

Je však také dosti těch,
co překážky v žití osnují,
bez ohledu na touhu po klidu
dech ostrova prudce zrychlují,
hýždě vlhce svírají
a smělé čelo rosí.
Ze zajetí ostrova však není úniku,
vše kruté moře bez milosti kosí.

Tu však, po pravici,
cosi ve vlnách se děje,
touha po ostrovním štěstí
není bez naděje.

Osamělý plavec, vstoje, neohrožen,
k pobřeží se blíží,
na zádi člunu pižďuch jakýs prdelatý
jako balvan je mu k tíži,
snad jeho druhé já,
brzda jeho činů,
kazisvět smělých vzletů,
původce duše stínů.

Ten obraz denně byl mi na očích,
však dlouho nehledal jsem k němu paralely,
až jednou zrána, už s vlasy šedivými,
mé oči prohlédly a uviděly,
že příběh muže ve člunu
až nápadně podobný je mému.
Hledaje tajuplný ostrov
já našel milovanou ženu.

Pižďucha utopit lze těžko,
však s přispěním mé skály
teď při hladině ztěžka chytá dech.
Vystoupím a shlédnu skalní rysy,
zrakem ulpím na něžných,
usměvavých rtech.

Postupně mapuji tělo ostrovní,
dlaněmi snímám jeho vrstevnice
a jsem si jist, že jsi to Ty,
má něžná, sladká uličnice.