I když je jaro...

Ať se namáhám jak chci, žádná, ani pomocná múza poezie se ke mně vrátit nechce.

Možná se snažím málo, ale vynucovat si cokoli násilím jsem neuměla nikdy. Cílevědomě někoho přesvědčovat rovněž ne.

I když - mezi námi - někdy to je dokonce úspěšnější než opak a mě to pak nesmírně těší, když se někdo zeptá na moji radu nebo názor, aniž bych se vnucovala.
To ale od múz čekat nelze.

Ale ve mně je bez toho blbnutí s písmenky tak trochu prázdno, a navíc mám pocit, jako by se ta nenaplněnost pomalu, ale nezadržitelně stupňovala.

Ono je to docela utrpení, když člověk touží být kreativní a nemá ani špetku talentu.

Já mám v sobě ve všech uměleckých oborech ostře hlídané hranice, za které se při sebevětší námaze nemohu dostat. Jakési síly mě na nich drží a nepustí nikam dál. Ty hranice jsou bohužel strašně blízko, vlastně jen na krok.

Například nyní: poezie nic, co tedy zkusit prózu? Poezie je místem pro pocity a próza pro myšlenky. Tedy - v mém případě.

Zase průšvih. Myšlenky, které se točí kolem toho, jak vyzrát na pylovou alergii, motivovat syna ke studiu či přijít na to, jak se s tím novým programem vlastně vytvoří skleněný přístřešek nad vchodem, mi k psaní ani rádoby-literárního textu nechtějí pomoci.

Že bych byla vzorový pragmatik? Nebo věkem blbnu? No, to je samozřejmě obecný problém, se kterým se každý potýká svým způsobem.

Moje drahá polovička míní, že člověk se nesmí nechat jen tak unášet životem, že se musí stále snažit. Chceš-li mít pružné tělo, cvič a necpi se cukrovím, chceš-li mít pružné mozkové závity, uč se.

Nejraději bych mu - už z trucu - dokázala, že to jde i bez toho.
Což je samozřejmě nesmysl.

Nedá se nic dělat, půjdu si zase něco přečíst. Od vás, milí nepostižení.