Zpráva o nepodařené loupeži

Zdravím Tě, já, Tvá milující žena,
dnes v noci stalo se mnohé, proto píšu Ti.
Snad se i Ty královsky pobavíš.
Ta větev na hrušni, však víš,
co bývala tak vstřícně natažená,
jako když labuť mávne perutí,
teď v nalomeném oblouku líbá vlhkou zem.

Asi ji někdo využil, když chtěl se tady dostat,
jen vlastně nevím, kam se tolik hnal.
Sama sebe se ptám, no, občas hádám spíš,
jestli ty stopy, co tady zanechal,
jsou stopy radostného spěchu
anebo útěku. Nejde to poznat, víš?

Neb jedna vede tam a druhá sem.
Pravá a levá, tedy obě nohy má.
Jen není mi jasné, co že takhle skákal,
ten můj nápadník z temného neznáma.
Že by to bylo zdí, po které šlapal
a těmi hřebíky, cos na ni kdysi dal?

Rychle však dál, to ještě není vše.
Okno v přízemí, vedoucí na toaletu.
No ano, zrovna to, nejmenší ze všech oken,
zůstalo otevřené. Snad věřil, že je schopen,
proklouznout dovnitř, že je to vhodný vchod.
Zdá se, že visel drahnou dobu zde,
bezmocně ukazujíc své pozadí světu
svou hlavu obíjel si o záchod.

Jak že to vím? Pár zubů zbylo v míse,
zvenčí je stěna okopaná. A uvnitř - smutná pravda -
jen dveře zamčené a nikde žádné klíče,
tak musel vylézt stejnou cestou zpět.
(Však cestou zpátky už to trochu zvládal.
Jen dva zuby v trávě, v míse jich bylo pět.)

Proč asi zkoušel navštívit mne v noci,
neznámý ctitel, který nechápal,
že jednodušší, než to přes zeď zkoušet,
je zazvonit a vejít brankou dál?
Pokoušel-li se najít moje srdce,
proč se mne rovnou, přímo nezeptal?

Kde že ho skrývám, v zahradě či doma
a kolik dalších pastí zuby cení?
Vždyť já ani nevím, dala jsem jej Tobě,
sama netuším, kam s ním odešel jsi žít.
Jedno vím jistě, v tomto domě není
a proto nemohl jej nikdo odcizit.