v Zion parku...

odpočíval jsem
v rozsedlině
po jednom z namáhavých výstupů
ale nade mnou
se dál tyčily stěny
z načervenalého pískovce
ve zvláštním kontrastu odloučenosti
z teplých a studených barev
i krásy země
jejích kamenů a ptačích písní
takové tiché sólo rozlehlosti
s orchestrem prapouště
formování hor
volání žluv
a geologických sil
navozujícím dojem ozvěny a dozvuku
v propasti hvězdného prostoru…

náhle
až mne to málem rozdrtilo
ozval se výkřik
i když
to je celkem slabé slovo
na takový ráz tónu
se nezmohou ani budhističtí mniši
úderem do obřího gongu…

ten zvuk byl jako blesk
vstoupil mi do levého ucha
projel hlavou a krkem
pak pravým ramenem
a dolů nohama
až mi popraskaly švy na botách…

bylo to zvolání
tak vysokých frekvencí
že v širém okolí
pukly všechny předměty
nějakým způsobem spojené
se sklem a porcelánovinou
nemluvě o synapsích v mozku
takže jsem si chvíli pohrával s představou
že budu muset jít dál
s ochrnutou půlkou obličeje
a za sebou potáhnu chromou nohu…

vyhlédl jsem zpoza převisu
a spatřil dívku ve zvláštním postoji
nedaleko od ní trůnil theremin
podivný nástroj
na který se hraje
aniž by se jej hudebník dotýkal
ohlédla se a řekla jen
mohu?

lehkým gestem ruky
jsem jí naznačil ať pokračuje
a nechal se strhnout
hudbou mlčenlivé vášně
té která přesahuje porozumění
té z které výkřik extáze
zanechává magentovou skvrnu
v prasklině tváře
a třpytí se
v nebeském městě
ze skalního podloží
jako rudá záře Aldebaranu…