*Urozenost zavazuje*

Je už večer po deváté a veškeré prostředky k ukončení tohoto porodu jsou beznadějně vyčerpány! Rodička vysílená, apatická, děložní stahy minimální, nereagující na oxytocin, hlavička napůl uvízlá v pánevním vchodu. Odborně a stručně řečeno: porodní zástava. Císařský řez v tomto stavu neproveditelný. Primář je tedy nucen k radikálnímu ukončení porodu kleštěmi, v tomto případě vysokými!

Není to každodenní výkon a vykonat ho smí jen lékař, který už má četné zkušenosti s kleštěmi jiného druhu, které nejsou tak obtížné. Pro jejich zavedení, nasazení a tah je zapotřebí kromě síly i obzvlášť citlivé ruce, aby nedošlo k poranění sousedních orgánů nebo hlavičky dítěte. Souhra s narkotizérem a porodní asistentkou je dalším nezbytným předpokladem, aby se vše perfektně zdařilo.

To, že si primář začne umývat ruce vstoje a jako obvykle u umyvadla nesedí, mi naznačuje, že je asi vnitřně trochu neklidný. Má jistě pocit velké zodpovědnosti, i když to, co mi předvede , bude pro něho zřejmě jen rutinním zákrokem.

Pokynem ruky mi naznačuje, že mám začít s narkózou. Asistentka mezitím připravuje instrumentační stolek a na sterilní roušku pokládá vysterilizované Kjellandovy kleště, štíhlý pochromovaný nástroj ze dvou kleštin do sebe volně zapadajících. Kontrola plodových ozev je uspokojivá a narkózou jsem už dosáhl dostatečné hloubky.

Primář se už umyl a usedá na nízkou stoličku před rodičku, kterou předtím asistentka uložila na rozloženou porodnickou postel do vhodné polohy a po dezinfekci operačního pole i zarouškovala. Primář uchopí jednu kleštinu do levé ruky a za pomoci pravé ruky ji zavádí na tvář plodu kamsi vysoko do pánevního vchodu rodičky. Je přitom jakoby duchem nepřítomen, i jeho zrakový smysl se jakoby zkoncentroval do konečků prstů ruky, zavedené v hloubce rodidel. Všichni tři víme, že tyto okamžiky jsou rozhodující pro zdar či nezdar operace !

V napjatém výrazu jeho tváře se zrcadlí nesmírná obtížnost jeho počínání..., když vtom zazní telefon!!

Asistentka rezolutně: "Zavolejte později, teď to není možné, lituji!" a zavěsí.

"To zase otravoval ten náš správce, co ?", ptá se letmo primář. Chápe se přitom druhé kleštiny a s maximálním soustředěním ji zavádí do hloubky druhé strany rodidel. Vypadá to, že mu jde správce nemocnice nějak na nervy.

Tázaná ještě ani nestačí odpovědět, když tu NÁHLE ZHASNE SVĚTLO a je TMA !
Naprostá tma i na chodbě, i za okny na dvoře. Nemocnice je bez proudu!! Pohotově rozsvítím aspoň malou lampičku, kterou používám běžně k pupilárním reflexům při narkóze a očekávám, že přece každou vteřinu musí automaticky naskočit pohotovostní generátor ! Ten však stávkuje. Marně čekáme na náhradní proud.

Primář je však chladnokrevný! V úzkém kuželi mého světelného minizdroje vidím jak se prsty orientuje o správné poloze nástroje, jehož pouhé rukojeti vyčnívají z rodidel. Provede pokusný tah.

"Doneste přece velkou baterku!", vyhrknu trochu podrážděně na asistentku, která je nastalou situací jako ochrnutá.

Pokusný tah se povedl, kleště se nesesmekly. Osvobozující světlo však stále ještě nepřichází a vteřiny letí ! Nyní nezářící stropní reflektor je jakoby ironicky nacentrován k zákroku, utopeného v temnotě, kde vězí hluboko zavedený ocelový nástroj.

V šeru matně ozářeného primářova obličeje vidím, jak se vyčkávavě dívá směrem k očekávanému světlu. Musí to být pro něho velká zkouška nervů a sebeovládání !

Asistentka konečně přináší obrovskou baterku. Svítí jí už z dálky, ještě než se přiblíží k rodičce. Dosud nikdy nepoznaným vzrušením se jí třese ruka a tím také dopadá kužel světla chvilkami kamsi mimo.

Primář už by chtěl zahájit definitivní trakci, ale to třaslavé světlo mu zřejmě vadí. Káravě na ni pohlédne přes rameno a zúženými rty, hrozícími vybuchnout, jí beze slov asi říká co si o ní právě teď myslí. Zřejmě tomu také porozuměla neboť...

... vtom se to stalo! Baterka jí vypadla z třesoucí se ruky! Druhou rukou se ji snaží zachytit, ale sama přitom padá na kolena a střepiny skla se rozprsknou na podlaze. A ZASE JE TMA !
Očekávám explozi hněvu a nadávek: na neschopnou asistentku a na nemožného správce, který každou hodinu otravuje telefonem, poněvadž prý je dobrý známý naší rodičky. Čekám však marně a oceňuji jak se ovládá.

"Rozsviť ten svůj světlomet a vy zkontrolujte ozvy!", zahřmí na nás náhle primář. A hned nato: "Tak jedem, děcka !" a uchopí rukojeti kleští hmatem, připomínajícím vrh kladivem. Vsedě se zapře nohami o železné nohy porodnické postele a je celý schoulen do sebe, pohled upřený směrem paží. Za maximálního svalového vypjetí mu nabíhají žíly na krku a na spáncích.

Kleště se po milimetru vysouvají do slabého svitu mého světelného zdroje. Přerušovaně opakuje trakci. Znovu a znovu. Potem zalité oči mu svítí zvláštním leskem,až mi chodí mráz po zádech! A STÁLE JE TMA, v níž jen úzký paprsek mé oční lampičky ozařuje tento heroický výkon.

Konečně se začínají objevovat první tmavé vlásky novorozence! V primářově obličeji prýští pot z každého póru, když vtom znovu zazní telefon ! Asistentkou to reflektoricky cukne.

"Nikam mi nechoď, tady zůstaneš!", tyká jí náhle a skoro vyhrůžně.
Hned nato znovu neodbytný telefon. K očekávanému výbuchu hněvu u našeho šéfa ale nedochází!

Po další trakci opět zadrnčí drze telefon. Nevšímaje si telefonu, ale plně soustředěn vybavuje primář hlavičku. Teď sejímá a odkládá kleště a jakoby s tázavým úsměvem se podívá na mě a .....v tom jsme všichni zaliti proudem světla z operačního reflektoru, až to bodá v očích !!

Aniž by k tomu něco poznamenal, reviduje primář klidně operační pole, pátrá po nějakém poranění, žádné však nenachází. Směrem ku mně pokývne uznale hlavou nad mou narkózou, kterou právě vysazuji. Pak se skoro láskyplně dotkne kleští a u umyvadla se svlékne do půl těla. Se zřejmou rozkoší se zbavuje nepříjemného potu. Pak se utírá a jakoby po boji rozhlíží oslnivě osvětleným sálem. Vidím že je rád, že už to vše skončilo ! Asistentka koupe vrnícího novorozence, rodička je ještě mírně obluzená narkózou.

Při navlékání připravené čisté košile znovu zařinčí dotěrný telefon! Primář se po něm ohlídne jako po neodbytně štěkajícím psu. Pak mávne pohrdlivě rukou a...“že ho pozdravuji a velice mě potěšilo jak funguje jeho vynikající nouzový generátor!!"

Kývne nám oběma na pozdrav a odchází. Skromně a bez potlesku, který je dopřáván jen umělcům na jevišti. Na tomto jevišti však o jeho mistrovském výkonu, kromě nás dvou diváků, nikdo jiný neví .

A právě v tomto okamžiku plně chápu význam onoho francouzského výroku:

„Noblesse oblige“ .