Relativita časoprostoru podvečerní touhy

Teď již je z lesa
jen temný stín,
do duše vkrádá se
nezbeda splín,
však světélko jasné
už září tam v dáli.

Jeníček s Mařenkou
by se možná i báli,
já však vím jistě,
že v tomhletom místě
svítí už dlouhý čas
jas smějavých očí,
lesk mrkavých řas
a jako neúnavná lucernička
pro oko mé plane
zlatého srdce přemilená tečka.

V myšlenkách a snění
jsem Ti nablízku,
verše o nás dvou
čmárám v notýsku,
pobrukuju dokola
tóny naší písně,
na výsluní hřeju se
Tvojí milé přízně.

Však čas, ten neúprosně
k půlnoci již letí,
asi už ho pošlu k šípku!
Nabiju do samostřílu
ostře nabroušenou šipku,
sestřelím ho a vhodím do smetí.

Však ne, vždyť bloud a blázen jsem!

Víc popožeň sekundy své nezbedné,
prchej, leť a utíkej,
ať s milou setkáme se brzy!
Až utřeme si štěstí slzy,
poté, co sejdeme se zas,
teprve pak zvolni tempo své,
prosebný můj vyslyš hlas
a líně zahálej.