"Sobecky uvolněná"

Tohle spojení mě napadlo jednoho březnového odpoledne, ale nechtějte ho po mně vysvětlit... nevím to... (dnešek byl takřka podobný, jen ta paní....)
» autorka: Lorraine
Dnešek opravdu stál za to. Kdybych strčila hlavu do včelího úlu, tak by tam snad nebylo tak rušno, tolik hlaholu, hemžení a práce. S chutí jsem za sebou zamknula dveře kanceláře a s povzdechem, jak to bylo dnes zase výživné, opustila budovu.

Na zastávce MHD bylo lidí, jako by dnes měl jet poslední spoj, takže vidina plného dopravního prostředku šla zastínit leda tak hodně tmavými slunečními brýlemi. Ale co se dá dělat, jinak se domů nedostanu, a tak dobře, abych si mohla zavolat taxi, mě zaměstnavatel neplatí.

To už jsem se každodenní trasou vezla směrem k dalšímu spoji, a aby byl efekt vypečeného dne dokonalý, začalo pršet. Ponořená do myšlenek jsem nastoupila do dalšího kola přemísťování se domů. Lidí vlekoucích se nikam nebo prchajících někam, jsem se snažila nevšímat. Mám toho dnes fakt za dva a před sebou skoro ještě hodinu. Proč jen se neumíme teleportovat, vždyť jsme přece tak vysoko v potravinovém řetězci.

Přicházím k poslednímu schodišti svého každodenního putování a v tom ji vidím. Periferní vidění zaujal pohyb ze strany na stranu. Opustila jsem vzdálené myšlenky a vrátila pohled do akomodace. Po schodech pomalu, kolébavým stylem, schod po schodě, krok za krokem, s rukou na zábradlí, vystupovala žena, odhadem tak o 10 let starší než já. Očividně s tímto pohybovým handicapem žije už dlouho, tohle není pohyb nedávného úrazu. Jde pomalu, takže ji za chvíli míjím s ujišťujícím se pohledem do její tváře, zda přece jen nepotřebuje pomoc. Ne, zvládá to po svém, a přestože pomalu, tak plynule.

Oči mi padnou na zastávku dalšího spoje, kde už je pestrý rej všech možných barev a vzorů deštníků a já najednou vnímám jen ten pocit, který mě zcela pohltil. Šrumec v hlavě postupně ztrácel na intenzitě a tělem se rozhostila neuvěřitelná lehkost a klid. Slyším tlumený klapot podpatků svých bot, takhle lehce se mi už delší dobu nešlo, kabelku mám přehozenou přes rameno, v jedné ruce tašku s hromádkou materiálů a ještě mi zbývá jedna volná ruka, třeba pro deštník. Ale proč... vždyť tak krásně jemně prší...

Děkuji vám, neznámá paní, za tu vlnu neviditelné energie, kterou jste mě zasáhla...
Tipů: 20
» 04.04.12
» komentářů: 13
» čteno: 637(27)
» posláno: 0


» 04.04.2012 - 20:51
Jsou takové momenty. Na štěstí. ST
» 04.04.2012 - 20:55
Paulmatthiole
Prší

Temno odchází
kapky padají k zemi
jsou časem duhy.

ST.
» 04.04.2012 - 21:27
:-) Krásný příběh.
» 04.04.2012 - 21:54
kdybys tu paní ještě potkala... popros ji kousek pro mě ;-) ...
» 05.04.2012 - 10:03
Je to moc hezké... ST za všechny takové lidi, kteří nám - byť nevědomky - dodají sil...
» 05.04.2012 - 10:10
Stav "sobecké uvolněnosti" určitě existuje, ale nenastal v této úvaze. Když si člověk uvědomí, že druzí jsou na tom hůř, třeba zdravotně, a na základě toho pocítí jistou úlevu, v tom není třeba hledat nic sobeckého.
» 05.04.2012 - 10:45
velmi pěkné a super napsané:))
» 05.04.2012 - 10:48
je štěstí potkávat takové lidi...
» 05.04.2012 - 12:28
Moc hezký příběh. Četl se jedním dechem a vtáhl do děje mezi kapky ...ST**
» 06.04.2012 - 07:17
čez proti tomu nemá šanci...
» 06.04.2012 - 11:05
Je to velice silné!
» 07.04.2012 - 10:47
***Zajímavé, nutící k hlubokému zamyšlení...***
» 15.08.2012 - 21:11
poklona té paní a úsměv pro tebe.... právě jsi potkala štěstí..... ještě, že se nezastavilo..... zblbla by jsi z něj.
Dotek štěstí prostě musí stačit.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: V jedné stopě | Následující: Stín dechu

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.