v obleku...

v bouřlivém duchu doby
to dobré
co bylo dříve
díky podceňování nedotčeno
je teď přeceňováním poškozeno
tudíž občas experimentuji...

někdy je prostě vnímání
v krajních polohách
přirozeně omezené
asi jako kdybych seděl
v nejmenším pokoji
svého rozlehlého domu
takže mám vlastní způsob
jak se přemístit
z jednoho místa na druhé
třeba s osvobozením
nebo prostopášnou rebelií…

opouštím posedlost čistotou
a v polaritách
naléhavě osobního dilema
objevuji situace
co se vymykají
zkušenostem většiny
kde síla touhy
boří uznávané pořádky
i s následky…

ehm to jako
že touha je silnější
než pořádné kladivo?

málem mi v krku zaskočila
obří dýně
/někdo si může místo dýně
dosadit třeba kůstku nebo tchýni/
ona stála naproti
usmívala se
a na sobě měla nahodilou halenku
s neurčitou sukní…

pak jsme spolu
rozpustili budoucnost
do mezihvězdného prostoru
protože v tomto ohledu
nemá smysl předstírat
jakoukoli existenci
systematického řádu…

stávám se
nepřístupná nádoba
z mlžné komory
pomalu tuhnoucí
jako tvrdnoucí láva
uzavřený jako místo činu
kde probíhá vyšetřování
v krajině s vlnitými obrysy
obav z viny i neviny
zlomy i rozsedlinami
a s jejím sinalým očistným světlem
se cítím jako doma…

s laskavou bytostí ženy
co je má ikona…