Rajské údolí

Jsou místa,
co v srdci navždy mi zůstanou.
Mé rodné Polabí, roviny Třeboňska,
krajiny úrodné, vzpomínky lahodné,
navrch se smetanou.

Jsou lidé,
jež v srdci navždy si uchovám.
Rodiče, sestra a taky babička,
má dcerka Terka, přítulná Věrka,
býval jsem spíše sám.

A pak jsou děje,
co z hlavy nezmizí.
Srpnové tanky, stopy na Měsíci,
hřejivé radosti, příběhy do zlosti,
vždyť víte, co život nabízí.

Tak jen ber!
Nebrat se nedá.
Černá, bílá a šedá,
místa, lidé, čas...

Tak v čase zrajícího jara
naše cesty před rokem se střetly.
Žlutá a modrá, červené máky,
úrodné vinice, klikatá silnice,
život zas svítí zelenými světly.

Pak cesta dolů ve snové údolí,
malebné domky a dobří lidé,
ve sklípku stinném sklenička vína,
kostelík na stráni, laskavé pozvání,
kouzelná noc se soumrakem přijde.

Něha a něha, desítky polibků,
doteky teplých dlaní,
nejdřív se povídá, potom nás uchvátí
společná hra na dávání a braní,
nad ránem pak radost ze svítání.

Tak tohle je příběh o rajském údolí,
příběh, co nikdy netroufal jsem snít,
to místo mě hravě do klepet vzalo,
vlilo mi do žil chuť zase žít.

Chuť na život s Tebou, má lásko!