Mnoho otázek.

"Jeleno, už máš ty podklady pohromadě? Proč ti to tak dlouho trvá?"
Larisa je trochu nervózní. Přijela si na chatu odpočinout a místo toho ji práce zabírá většinu času. Ví, že Jelena, její manažerka, za průtahy nemůže. Ale na někom si tu žáhu schladit prostě musí. Kdyby alespoň ta chata byla blíž k Moskvě. I práce by pak byla jednodušší. Jenže mít daču blízko od Moskvy, k tomu je zapotřebí být hodně vysoko na společenském žebříčku. A to Larisa zatím není. Ale někdy v budoucnu...

"Ještě chvilku, paní ředitelko," ozve se Jelenin hlas z vedlejší místnosti. "Už mám ty výpisy z bankovních transakcí skoro všechny pohromadě. Některé jsou ale dost podivné."
Toho se Larisa obávala. Přestože její pracovna je obložená dřevem a dřevěný je i veškerý nábytek, najednou cítí, že ji ovanul kamenný chlad. Má významné postavení ve slavném fotbalovém klubu a teď se dozvídá, že její podezření ohledně podivného hospodaření s penězi je nejspíše oprávněné. Čekají ji asi hodně nepříjemné rozhovory. Navíc si je vědoma, že za ní nestojí ti nejvlivnější lidé. Larise hodně záleželo na dobré pověsti fotbalového Spartaku Moskva. Hodně ji záleželo na tom, aby se dařilo mládežnickému fotbalu. Vždyť věnování se sportu znamenalo pro mládež nemít čas na alkohol, drogy, krádeže a vůbec na veškeré pochybné aktivity.

Co však chtěla Larisa, to až tak moc nezajímalo hlavní sponzory klubu. Ty zajímá hlavně to, jak prostřednictvím sportu efektivně protočit investované peníze. Zajímá je čistý zisk. A je vcelku jedno, jakým způsobem je tento zisk dosažený.
Larisa má už delší dobu pocit, že překáží někomu významnému, někomu, kdo by rád místo ni dosadil do funkce povolnějšího člověka. Ona si ale stojí za svým. Chce dostat do mládežnického fotbalu o hodně více finančních prostředků než dosud. A hlavním sponzorům to před týdnem jasně řekla. Řekla také, že tuší, že přes klub tečou špinavé peníze a že si na to hodlá posvítit.

Nerozešla se s hlavními sponzory v dobrém. Od toho dne si začala klást otázku, jestli neudělala chybu. Jestli ji ta práce stojí za ty nervy. Nemá téměř žádný soukromý život. Chtěla by se radovat z vlastní rodiny a vlastních dětí. A místo toho musí čelit prostředí na hranici zákonnosti a podle všeho někdy i za ní. Prostředí, kde jeden kolega bez výčitek podrazí druhého. Larisa si v duchu slibuje, že si v budoucnu musí udělat mnohem více času na své soukromí.

Venku je slyšet přijíždět nějaké auto. "Kdo by to mohl být?" uvažuje Larisa. Nikdo by o nich neměl vědět. Tak to chtěla, aby měla čas na vyřízení všech nutných pracovních záležitostí.
"Však Grigorij si s tou návštěvou poradí," uvažuje. Grigorij je její bratr a zároveň ji dělá osobního řidiče..Jeden z mála lidí, kterým absolutně věří. Larise se nechce jít k oknu, aby viděla, kdo to vlastně přijel. Zdá se ji, že slyší nějaké hlasy. Soustředí se a opravdu, jsou to nějaké hlasy. Dokonce to vypadá, jako by venku došlo k nějaké hádce. Najednou je slyšet výstřel. Larisa polekaně vyskočí z křesla a pospíchá k oknu. Ví, že Grigorij má zbraň, ale když se podívá ven, nikoho nevidí. Jen jejich auto a nějaký cizí, velký černý sedan.

"Jeleno, slyšelas to? Běž se podívat, co se venku děje!"
"Jistě, paní ředitelko, už letím," odvětí manažerka a vzápětí jsou slyšet její kroky na schodech.
Chvíli není nic slyšet, ale pak se ozve další výstřel. Larisu přepadne hrozné tušení. Chvatně se rozhlíží, co by mohla použít na svoji obranu, ale v místnosti nic pořádného není. Doběhne ke dveřím a zamkne je. To už slyší, že kdosi běží po schodech nahoru. Někdo prohledává jednotlivé pokoje a pak stiskne kliku od její pracovny. Larisa již tuší, že Moskvu už nikdy neuvidí. Začíná se modlit. Zrazu se dveře rozletí a do místnosti vpadne neznámý muž. Spíše mladý a snad i hezký. To ale za tmavými brýlemi není moc dobře poznat. Larisu trochu pobouří, že je tak nedbale oblečený. Místo obleku, bílé košile a kravaty seprané džíny a vytahané tričko. Nejhorší však je, že muž beze slova zvedne ruku, v níž drží pistoli a zamíří na Larisu. Chtěla by toho ještě tolik říct, chtěla by vědět, proč zrovna ona a její přátelé. Nedostane však šanci. Třesknou tři výstřely a Larisu obestře věčná tma.



V půlce června roku 1997 proběhlo sdělovacími prostředky, že na chatě, 120 kilometrů od Moskvy, byla zastřelena Larisa Nečajevová, generální ředitelka fotbalového klubu Spartak Moskva. Spolu s ní byla zastřelena i manažerka Elena Rudzateová a postřelen Nečajevové bratr Grigorij Sorokin. Zločin nebyl dosud uspokojivě objasněn.
V této povídce vyloženě "vařím z vody", neboť jsem nenašel cestu, jak se o této události dozvědět více. Ale právě to mě zaujalo. Zdá se, že je velký zájem na tom, aby se o téhle vraždě moc nemluvilo.
V mých fotbalových povídkách je to poprvé, co je hlavní postavou žena. Přiznávám, není to zrovna optimistické čtení. Chtěl jsem ale upozornit na to, že fotbal není jen neškodnou hračkou pro chlapy, ale že fotbalové prostředí může být někdy velmi drsné a nějaké gentlemanství vůči ženám se v něm moc nenosí. Tedy v Rusku určitě ne. Přes tamní fotbalové kluby leckdy tečou velmi pochybné peníze a "vyřizování účtů" různých zájmových skupin tam není až tak ojedinělou věcí. Vždyť hlavní sponzor moskevského Spartaku je těžařská společnost Lukoil, což asi hovoří za vše.

Kdybych já osobně v Rusku žil, asi bych více zvažoval, zda jsem natolik dobře pojištěný, abych mohl zveřejnit toto dílko. Takto doufám, že připomenutí událostí okolo vraždy Larisy Nečajevové, od amatérského pisálka ze vzdálené České republiky, se vůči mé osobě obejde bez následků. Tím spíše, že se o této nechutnosti nehodlám více šířit. Chtěl jsem vlastně jen ukázat, jak různorodé události provázejí největší sportovní fenomén na naší planetě.