Taneční zábava – myslivecká leč

K tanci a poslechu hraje tříčlenná skupina Lunatici složená ze dvou hrajících chlápků a jedné dívčiny.
Venku mrzne, je -12 oC
Nemám zrovna nejvhodnější oblečení džíny, košili, svetr a sněžnice.
Odvoz zajišťuje dcera kamaráda, tedy alespoň tam.
Objednávám lahvovou plzeň – ta jediná se tu s jistotou dá pít a manželce vinný střik.
Sedíme u rezervovaného stolu spolu se zdejší starostkou. S tou si již druhý rok tykám. První rok jsem si to pro alkoholické okno nepamatoval.
U stolu je převážná část žen.
My chlapi jsme tu v jasné menšině.
Na stole je hromada pití, přinášejí se ochutnávky klobás, sekané a salámů vše samozřejmě ze zvěřiny.
Hudba hraje jako vždy příšerně za to vše a velmi nahlas.
Zdá se, že nikomu kromě mne to moc nevadí, a tak jak začnou hrát, pódium je plné.
Přestávky jsou velmi krátké tak maximálně na toaletu případně pro zařazení do fronty žíznivců.
U barového stolu je rovněž neustále plno. Vypadá to jako oáza na Sahaře.
Všichni zřejmě strašně dlouho žíznili.
Věkové rozložení je tu od 15 do 70 let.
Obhlížím účastné druhé pohlaví a u leckterého se se zájmem pozastavím.
Zase mám ty různé představy.
Zatím jsou pro brzkou hodinu a hladinu alkoholu přijatelné.
To se s přibývající její mírou značně mění ve prospěch těch, co se mi dříve nelíbily.
Téměř všichni se stávají krásnými, žádoucími.
Jdu taky tancovat, po písničce Tří sester jde David, kterého střídá Šuláková.
Čtvrtou už nevydržím.
Opět bar, nějaký ten panák ze spolusedícími, pak s přítelem dcery a manželkou.
Útrata se pohybuje v obvyklé mé výši, tedy co mám, to tam nechám.
Zahajuje se losování tomboly.
Rozkládám lístky, jež jsem, při vstupu zakoupil, mají různá čísla i razítka.
Pán s mikrofonem vyvolává a popisuje darované předměty. Vyhrávají se tu láhve alkoholu, poličky,bažanti, koroptve, zajíc divočák a srnec.
Já vyhrávám plastiku tří opic znázorňující můj přístup k policii tedy: nevidím, neslyším, nemluvím.
Je hnědá a tak se domnívám, že je z karamelu. Bohužel jsem se mýlil.
Je z moduritu natřená hovnovou lesklou barvou.
Kolega u stolu je myslivec a to co ráno střelil, právě vyhrál divočák je jeho. Táhne jej k našemu stolu po zemi. Všichni mu jej závidí i přejí. Vidí dámu u našeho stolu s krásnými jejími vypouklými přednostmi a slibuje půlku výhry. Ani se mu moc nedivím. Ten pohled je všeříkající. Nic zde v sále není v tuto chvíli konkurenci schopno.
Odchází na bar, kde z radosti nasává a pak dostává myšlenku cože je to za vola.
Slib bere zpět a ztrácí u mne glanc.
Vše je rozdáno a tak se zábavy opět ujímá kapela. Hrají čím dál lépe. Kdyby hráli nepřetržitě dvacet let, kdo ví, kam by to dotáhli.
Bavíme se do konce hudby, ta přestává hrát v půl čtvrté ráno. Pak je přistaven autobus rozumné to opatření. Okružní cestou rozváží podivné to osazenstvo po okolních vesnicích.
Jede se na přeskáčku tedy ne, jak by bylo logické od nejbližší a nejkratší, avšak podle výše sponzorských darů.
Cesta je tedy dosti klikatá, skoro neuvěřitelně dlouhá. Domů to máme dva kilometry a po najetých asi třiceti je jasná moje důležitost.
Vystupuji na návsi spolu s obyvateli, dcerou a jejím přítelem, manželkou.
Je krásná noc, hvězdy naplno svítí, mrzne, až to praská.
Doma vyhasl kotel, zimu zaháním jídlem.
Trošičku se omyju a jdu spát.
Příště zase půjdu – heč, na leč.