Úhel pohledu

Úhel pohledu

Rád, když mám dost času, procházím místy, které znám. Snažím se chodit jinak než minule. Snažím se totiž získat jiný úhel pohledu na známé věci. Je to pro mne důležité. A také zábavné.
Chodím do práce téměř stále jinou cestou. Chvátám od autobusu nejkratší trasou. Úzkými starobylými uličkami. Dívám se jen pod nohy abych nezakopl.
Onehdy jsem měl volno, potřeboval jsem však zajít do práce se vzkazem pro kolegu. Měl jsem na to dost času. V uličkách, jimiž jindy téměř probíhám, jsem potkával lidi, jež běžně nemohu vidět.
Potkal jsem časného turistu, který bude mít zaručeně večer okopané boty od „kočičích hlav“, které nestačí sledovat. Také jej bude bolet za krkem od zaklánění hlavy pří prohlížení věží a fasád domů.
Potkal jsem cupitající starou paní o holi. Ta hlavu nezakláněla. Rychlé krůčky, ťukání hole, pohled upřený na dva metry před sebe. Pro ni je důležité nezakopnout a neuklouznout na orosených, oblých kamenech historické dlažby.
Potkal jsem kluka s „prkýnkem“ jenž se ani nepokoušel jezdit a s otráveným výrazem pospíchal na hřiště.
Prošel jsem kolem bezdomovce, který právě otvíral plastovou láhev vína. Šel na své oblíbené místo, na kterém nejvíce lidí uvidí, jaký je chudák.
Potkal jsem mladou maminku. Kočárek se nemluvnětem, za ruku 2-3letého kloučka. Pro ni kameny znamenají trošku problém. Ale jen trošku. Jde pomaličku, kočárek se na kamenech houpe a uspává nemluvně. Malý kluk se vytrhne a utíká napřed. Po dvou metrech zakopává. Pád. Naštěstí to však má na zem ještě velice blízko a tak bez úhony vstává. Usmívám se. Maminka se také usmívá a klouček, když vidí, že se nic nestalo, se také směje.
V oknech úzké uličky se začíná lesknout slunce. Vychází. Až bude tak vysoko, že ozáří celou uličku, vysuší kameny zvlhlé rosou, osvítí zápraží a kamenům nakreslí stíny. Nejdřív z jedné strany, později z druhé. Nebo snad zepředu a zezadu? Nevím, myslím, že to záleží na úhlu pohledu.