Elivei, začátek konce: Kapitola první: Svobodné felonské vévodství

Faillen se probudil. Jako každé ráno vyhlédl z okna, jestli jej náhodou neuvítají pronikavé sluneční paprsky, avšak ranní počasí ve Falugaru bylo takové jako vždy, temné a sychravé. Mladý muž se zklamaně posadil na postel, prsty si projel třídenní strniště, avšak myšlenka na holení ho přešla okamžitě po letmém pohledu na náramek, který zdobil je ho zápěstí. Každý občan Falogaru, hlavního města felonské říše vyfasoval tento náramek, který oznamoval nejdůležitější informace, jako začátek pracovní směny, termíny lidových shromáždění či vojenskou pohotovost. Faillenův blikal ozařující žlutou barvou, jež upozorňovala na to, že už měl být dávno na svém stanovišti. Středně vysoký, hubený muž, s dlouhými, lesklými, černými vlasy, které mu padaly do hnědozelených očí, začal horečně hledat petrolejovou lampu. Když se mu to konečně podařilo, škrtl sirkou a malou místnůstku zaplnilo mihotavé světlo. Faillen žil velmi skromně, stačilo mu pouze vědomí, že má v noci kam složit hlavu. Vstal z mohutné bukové postele, pomalým krokem došel ke staré šatní skříni a začal se převlékat. Na kusy plátěných hadrů, kterými měl omotané prakticky celé tělo, fungujících v studených elivejských nocích jako izolace, si natáhnul kožené kalhoty a odřenou tuniku s erbem felonského vévodství. Jen zběžně si v umyvadle opláchl obličej a zasednul k nízkému stolku, na kterém ještě od včerejšího dne ležel zbytek okoralého chleba. Faillen se do něj lehce zakousnul, pak se však rozhodl snídani raději vynechat. V rohu se na něj již vyzývavě koukala velká okovaná bedna, ve které měl muž schované všechny cennosti. Vytáhnul z kapsy zrezivělý klíč, díky němuž truhlice povolila. Opatrně vytáhnul železnou helmu, krátký bojový meč a felonský znak, který si hrdě připnul na tuniku. Při odchodu si ještě na záda pověsil mušketu, která byla opřena v rohu místnosti. Zamknul a do přihrádky vedle dveří, která byla označena číslem jeho pokoje, zastrčil kartičku, díky níž oznamoval, že je ve službě. Faillen bydlel ve velké kamenné věži, kterou obývala celá jednotka 12. střelecké divize.
Zřejmě si říkáte, proč potřebuje národ bojující za mír vojenskou posádku. Falogar byl postaven v srdci Elivei, na jednom z posledních míst, nezasažených boji, tudíž jste se zde mohli setkat s věcí velmi unikátní a to člověkem neposkvrněnou přírodou, jež dokázala lidem dávat jedinečné poklady, stejně jako za dob jejího rozkvětu, proto bylo logické, že o tuto část země měly zájem i jiné frakce a byly schopny získat ji jakýmikoli prostředky. Falogar tedy musel být obehnán vysokou, kruhovou zdí, kterou nepřetržitě bránili střelci před nepřátelskými nájezdníky. Hradby nebyly nikdy prolomeny, tudíž žila absolutní většina felónské populace právě v hlavním městě, jelikož jen to jim mohlo dát stoprocentní bezpečí v tomto krutém světě.
Voják pomalu scházel po točitém schodišti, až konečně narazil na správné dveře, otevřel je a dostal se do velmi nízké, vlhké střelecké komory, kde už se u stařičkého světlometu, zbrani, fungující na základě baterie, nabité světelným paprskem, jehož síla a energie vás dokázala spálit zevnitř, krčil Conrad, plně zabrán do tupého zírání z výklenku. „Jdeš pozdě!“ pronesl rázně, bez toho aniž by Faillenovi věnoval alespoň jeden pohled. „Omlouvám se, prostě rád spím, však už mě znáš. Jaká je situace?“ zeptal jsem se s předstíraným zájmem. „Zima…“ opáčil, aniž by se opět obtěžoval otočit hlavu ze střeleckého výklenku. Conrad byl malý, lehce zavalitý muž, výrazně starší než Faillen, vlasy měl již prošedivělé, tvář mu zdobilo několik vrásek. V jednotce byl znám jako starý bručoun, nemluva, avšak sálal z něj přirozený respekt a obdiv mladých vojáků, jelikož Conrad se zúčastnil dvou misí mimo bezpečí města. Pokud jste byl vybrán na takovou to akci, jednalo se o největší vojenské uznání. Ač dokázal Faillena častokrát svým zapšklým chováním vytočit i on byl velmi rád, že může sloužit s takto zkušeným vojákem, vedle něj se cítil v bezpečí i během nájezdů na hradební zdi, kterých už zažil nespočet. Věděl však jak si dokáže Conrada opět udobřit. „Víš co, zajdu pro něco k snědku, co ty na to?“ Muž stále předstíral nezájem, ale jakmile se Faillen vydal k odhodu, otočil se a mnohem přívětivějším hlasem upozornil mladíka na to, ať nezapomene plody Gornobi, Conradovo oblíbené ovoce. Faillem se přátelsky usmál a ujistil ho, že to by si přece nemohl dovolit a vydal se po schodiště k východu z věže. Po zdolání několik pater ho ovál čerstvý vzduch. Dvakrát se zhluboka nadechl a poklidnou ulicí si to namířil rovnou na tržnici, už po pár krocích ho však zastavil pronikavý hlas: „Faillene, Faillene! Počkej, stůj k sakru.“ Křičící muž se jmenoval Inke, byl to bezesporu nejrychlejší člověk jakého Faillen znal, díky této vlastnosti plnil v divizi práci poslíčka, jeho práce byla jednoduchá, ale přesto důležitá, co nejrychlejší předávání zpráv. Byl v tom skvělý, město znal jako nikdo jiný, vždy si dokázal najít tu nejlepší a nejkratší cestu. „Kdes proboha byl, už od rána tě hledá velitel divize.“ řekl rychle. Faillena nenapadala žádná výmluva, nemohl říct, že si prostě přispal. „Ech…já…“ chvíli mlčel. Inke poznal, že mladíka zaskočil nepřipraveného. „Víš co, potom co jsi dělal, je mi vlastně úplný kulový, jen předávám zprávu, máš se okamžitě dostavit k veliteli.“ Faillen věděl, že poslíček mu nic bližšího říct nemůže, přesto to zkusil. „A…o co konkrétně jde?“ zeptal se s prosebným výrazem. „Divím se, že to na mě každý zkouší.“ opáčil Inke škodolibě a ukázal na koženou brašnu, která mu visela kolem krku. „Nemám na práci jenom tebe, vidíš, kolik tady mám, pergamenů co musím roznést? Prostě se neptej a udělej, co se po tobě žádá.“ dokončil větu a během pár okamžiků už byl zase pryč. Faillen přemýšlel. „Proč by s ním chtěl velitel mluvit, určitě má spoustu práce, co za tím jen mohlo vězet? Beztak zase nějaký voják lačnící po povýšení donášel.“ lamentoval v hlavě. Někdo ho musel při pozdním opouštění pokoje vidět. No co, dostane vynadáno, ostatně si to zaslouží. Najednou si uvědomil, že ho Inke zaskočil natolik, že se jej ani nezeptal, kde velitele najde. „Kde jinde než v kasárnách by mohl být.“ pomyslel si. „A když tam nebude, tak už se někoho poptám.“ ujistil se o správnosti rozhodnutí Faillen a nesmělým krokem se vydal vstříc vojenskému areálu…