Paříž

nechtěla jsem zde uveřejňovat své příběhy, ale pro jednou udělám výjimku, speciálně pro Mbonitu :)
» autorka: B-side
Patrick byl můj první kluk, můj první sexuální partner. To s ním jsem na Silvestra 1990 přišla o pannenství. Jednoho dne se zjevil na Gymplu a stal se nepsaným členem naší neorganizované „undergroundové, postpunkové,rebelské“ party mladých „intelektuálů a bohémů“. Stejně tak, jak se zničehonic zjevil na Gymnáziu, objevil se i u mě doma. Bylo to na Velikonoce. Stál tam mezi futry s černými brýlemi na očích a čekal na vysvobození. Sundala jsem mu ty brýle se slovy: „Tohle už nepotřebuješ“. Od této chvíle se odvíjel náš příběh.
S rodiči pobýval hodně času v Hamburku, jeho otec byl námořník. Když jsme se neviděli i několik měsíců, psali jsme si obsáhlé, i stostránkové dopisy a sem tam jsme si telefonovali. My jsme doma telefon neměli, v celé vesnici byly toho času tak tři telefony. Chodila jsem tedy volat k jedné staré paní, jíž potom přišel zdrcující účet za telefon a to 3000,- Kč. Já pokaždé přišla tak s 20,- korunami, víc jsem neměla. Kapesné jsem nedostávala a jediné peníze, které jsem měla, byly ubohé drobné, asi 40,- Kč / měsíc z praxe v obchodě na mé škole. Nejraději bych studovala nějakou výtvarku nebo fotografii, ale na to jsem neměla dost odvahy a rodiče v komunistické straně. Tak se rozhodlo, že budu prodavačkou, což byla v té době jakási „prestiž“, mít přístup k nedostatkovému zboží, jako byly například, banány, mandarinky, hygienické vložky a ty zejména, obzvlášť potřebné v domě obývaném čtyřmi ženami.
Ubohé staré paní mi bylo líto, peníze jsem ovšem neměla, abych jí splatila dluh, tak jsem přestala telefonovat. Dodnes nevím, jak to vyřešila a už se to ani nedozvím...
S Patrickem jsme se jednoho léta, přibližně roku 1992 vydali stopem do Paříže. Bylo mi čerstvých 17. Máma doma nejspíš trpěla celou tu dobu mé nepřítomnosti hrůzou. Mobily a počítače jsme v té době ještě neměli a za celou tu dobu o mně neměla jedinou zprávu. Nechápu, jak to mohla dovolit, jak na to mohla přistoupit, ale velkou roli v tom musela hrát moje neústupnost, vzdor a tvrdohlavost a potom i malá lež, respektive jakási polopravda, kdy jsem jí tvrdila, že jedeme na chatu do jižních Čech s případným výletem do Francie.
Přes Česko jsme se kodrcali mnoha auty jen po krátkých úsecích. V Plzni jsme zastavili auto, které řídil mladý Němec, vypadal jako Patrickův dvojník. Napadla mě myšlenka a nejspíš nejen mě, ve které hrál hlavní roli Patrickův otec, na své cestě do Hamburku, „občerstvující“ se v jisté německé domácnosti nebo alespoň spočinuvšího v náručí paní Hildegardy. Dvojník nás ubytoval v krásném, moderním domě svých rodičů, k dispozici jsme měli celé přízemí domu i s koupelnou. V pokoji byla věž s cédéčky a video. Poprvé jsem zažila takovej luxus. Další den jsme ještě strávili u kamarádky dvojníka ( vážně už nevím, jak se jmenoval... ) v hraničním městě Německa s Francií Saarbrücken. Byla to mladá, plnoštíhlá intelektuálka, žijící v malé garsonce plné knih.
Na dálnici jsme stopli Volkswagen kombi, kterej nás stoosmdesátikilometrovou rychlostí, dovezl po necelých třech hodinách do 400 kilometrů vzdálené Paříže.
Den byl teprve v půli a my se s batohy počali toulat Paříží. Když nastal večer, došlo na otázku spaní. Chtěli jsme přespat v parku, už nevím ve kterém, poněvadž jich je v Paříži mnoho, ustlat si někde v křoví a zavrtat se do obřích spacáků. Všimli si nás nějací mladí marokánci, potulující se bez legální práce a vidiny prosperující a úspěšné budoucnosti, nočním městem. Přesvědčili nás o nebezpečí spaní v parku a zavedli nás do svého squatu v centru metropole. Špinavej, smradlavej a opuštěnej dům, plnej zapáchajících odpadků, smíchaných s odérem všudypřítomné moči. Matrace, na kterých jsme měli spát, se hemžily štěnicemi, které jsem tak viděla poprvé a zatím i naposled ve svém životě. Unavená a utrmácená z náročného dne, jsem se „uvelebila“ do spacáku, smířená s nastálou situací.
Po chvíli se ukázal další mladičkej marokánec a vybízel nás k nočnímu výletu po Paříži kradenými auty, které si prostě jen „půjčoval“ a s větším štěstím pro majitele, znova i vrátil a zaparkoval na místě původního stání. Patrick souhlasil, ale mě se už nikam nechtělo. Nebyla jsem zrovna nadšená jeho rozhodnutím. Zůstala jsem tam sama s batohy, napospas dvěma marokáncům, z čehož jeden byl velice milý a přívětivý, ten druhý se tvářil jak kakabus, byl protivný, nervózní a zdál se podrážděný. Po chvíli „Nervák“ odešel a já tam zůstala už jen s panem „Hodným“ a po krátké konverzaci v lámané angličtině,omezující se na pár mizerných slovíček a frází typu : „where are you from?“ se z něj vyklubal Mr. Edward Hyde. Lehnul si na mě, olizoval mi tvář svojí páchnoucí hubou a ústy plnými křivých a zkažených zubů a snažil se mi dostat do spacáku. Křečovitě a vší silou jsem svírala zip, který mě dělil tak křehce od znásilnění. Trvalo to asi 15 minut a já se rozbrečela. V tom do místnosti vtrhnul ten druhý z dvojky a já se v tu chvíli už jen smiřovala s tím nejhorším scénářem. Ale situace se počala odvíjet zcela nečekaně. Zeptal se mě, jestli jsem chtěla sex...?... odpověděla jsem, že NE ! V tu chvíli chytil svýho parťáka za límec a začali se prát. Došlo i na nože a situace se začala přiostřovat. Marokánců přibylo a vytvořili krouh kolem těch dvou zápasících. V tom dorazil asi po hodině exkurse i Patrick a následně i policie, celé policejní komando! Přinutili nás stoupnout si tváří ke zdi, s rukama nahoru. Prohledali nás, prošacovali a na naše hlasité připomínky, že jsme turisti z Česka, nereagovali. Dostali jsme razítka do pasu, která znamenala něco jako černý puntík v deníčku paní učitelky a s doporučením návštěvy a ubytování se v blízkém hotelu. Na ten jsme neměli samozřejmě peníze. Dál jsme se toulali nocí a Patricka napadlo dojít k nějakému známému, hudebníkovi z Jamajky a ubytovat se u něj. Do domu se dostal pomocí karty, kterou oblafnul chabý zámek. Byl to chudinský,neutěšený a špinavý dům v centru, nedaleko Vítězného oblouku. Domy připomínaly domy v Praze, jen byly vyšší a ulice širší. Nájemníci žili v malých garsonkách. Na chodbě byl společný, páchnoucí a pokálený turecký, klekací záchod. Jamajčan nebyl doma, tak jsme si ustlali na chodbě. V noci nás probudilo světlo a kroky. Nad námi prošla jakási podivná existence, mě dosud neznámého původu. Ráno mu Patrick zaklepal na dveře, že se ho zeptá na Jamajčana. Vyšel štíhlý, zmalovaný muž v síťovaných punčochách s dlouhými černými vlasy a s nalepenými řasami, zjevně pod vlivem heroinu nebo jiné návykové látky. Utrousil něco o tom, že Jamajčan je asi na Jamajce a zavřel za sebou dveře svého ponurého světa.
S batohy jsme se toulali po ulicích a v čínské čtvrti, kde tekly ulicemi chcánky a za výlohou visely zabité spařené slepice i s hlavami a hejnem much k dobru, jsme objevili starý, plechový kočár s ušpiněnou krajkou na stříšce a s velkými koly. Nikdo jej zjevně nepostrádal, tak jsme si ho vzali a odložili do něj své tížívé batohy. Takto jsme se promenádovali podél Seiny. Mezi turisty s kamerami, nejspíš to byli japonci, jsme vzbuzovali romantické představy o mladém, zamilovaném, francouzském párečku, vezoucím své dítě lásky a vášně. O to větší bylo jejich rozčarování, když nám nahlédli do kočáru. Zprvu údiv, potom něco jako opovržení...
Během těch dní jsme navštívili hrob Jima Morrisona na hřbitově Pére Lachaise a na chvíli spočinuli ve stínu stromů. Neopomněli jsme ani bohémskou čtvrť malířů, sochařů, básníků Montmartre a chrám Sacre Coeur.
Další noci jsme opět trávili na chodbě, ale situaci nám poněkud vylepšil mladý filipínský pár, pracující v Paříži obdobným způsobem, jako u nás vietnamci. Každý den ráno vyráželi s velkými, obřími taškami, plnými zboží do ulic na tržnici. Na Filipínách zanechali své dvě děti, o které se tam starala nejspíš jejich nejbližší rodina. Vydělávali na lepší život a peníze šetřili svým dvěma dětem. Byli nesmírně pohostinní. Uvítali nás ve své garsonce 4x3 metry. Paní uvařila výborné zelové závitky, plněné rýží a masem a k tomu obrovskou kačenu. Seděli jsme na zemi a jedli rukama. Paní seděla v koutku a jen sem tam si zobla rýže nebo zeleniny, na kterých měla kačena ustláno. Masa se nedotkla. Zato její muž se nenechal dvakrát pobízet a k mému úžasu, který hraničil s šokem, během jídla krkal a prděl. Zaznamenal můj údiv a vše objasnil. Prdět a krkat u jídla je v jejich zemi výrazem spokojenosti a díku vůči hostiteli nebo kuchaři. Byl tam smrad, poněvadž místnost neměla ani okno k případné výměně vzduchu, ale jídlo bylo opravdu výborné. I na cestu nás paní zásobila oněmi závitky a čokoládovými tyčinkami Snickers a Bounty, v té době ještě neznámými na našem postkomunistickém trhu.
Plni nevšedních zážitků, opouštěli jsme Paříž. Za dva roky na to, jsem se tam vrátila v poněkud kultivovanější a sofistikovanější podobě a to autobusovým zájezdem s noclehem v hotelu s názvem Formule 1.
Tipů: 13
» 28.03.12
» komentářů: 10
» čteno: 1005(18)
» posláno: 0


» 28.03.2012 - 18:29
Heh, jak už se tu zase se všemi bratříčkuje :-) ST za povídku, kterou jsem slyšel osobně :-)
» 28.03.2012 - 21:14
děkuji za věnování a otevřeně říkám napsáno čtivě,prožitě,civilně a pravdivě..taková má povídková reportáž být.

ST
» 28.03.2012 - 21:23
Offline.Uzivatel: Mbonita: ooo, děkuji za tolik pozitiv, ale myslím,že s odstavci a mnoha dalšími věcmi jsem si ještě mohla trochu pohrát...no, nikdy ze mě nebude Mr.Offline.Uzivatel :)
» 28.03.2012 - 21:58
Paulmatthiole
Je to moc dobré, řekl bych :-) ST
» 29.03.2012 - 10:49
Fakt moc dobře napsané..posílám ST:)
» 29.03.2012 - 10:51
Dík za autentickou reportáž bez příkras. S chutí jsem si to přečetl.
» 29.03.2012 - 14:59
V povídce je Paříž, jak jsem ji nepoznal...
» 29.03.2012 - 20:07
Já ji do teď nepoznal jsem se doznal. A tak děkuji za jednu z jejích tváří. Moc pěkně napsanné. Četl jsem to ráno v mobilu a NYNÍ PO DRUHÉ abych mohl napsat toto. Že to za to stálo. T
» 29.03.2012 - 21:09
Siorak: Paulmatthiole: Liška76: díky ani jsem nečekala, že by se to mohlo někomu líbit...jen takovej příběh ze života :)
» 29.03.2012 - 21:10
umělec2: Bíša: jo klucí...Paříž...tu je třeba navštívit :) a jsem ráda, že jsem z toho vyvázla živá a bez šrámu na duši a potažmo i na těle! :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Polibek jara | Následující: Dobrou noc a hezké sny

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.