Kopec

Příběh kopce o nějž nildo nestál, ale..
» autor: vavaoko
Kopec.
Onehdy mi zase něco nevyšlo. Alespoň z počátku to tak vypadalo.
Měl jsem nějaké jednání. Dost daleká cesta. Vše skončilo jinak, než jsem si představoval. A také mnohem dříve. Takže mi najednou zbývala spousta času. Autobus mi ujel před nosem a k vlaku to bylo pět kilometrů. Vyšel jsem na silnici a mávl na náklaďák. Jen tak. Co kdyby. A on zastavil. Na můj dotaz, šofér zabručel, že tam, co jezdí, je nádraží kousíček. Tak jsem se vydrápal do kabiny Tatry naložené hlínou a jelo se. Vůz po pár metrech odbočil ze silnice. Mezi křovím byla vidět jen stužka prašné cesty, široké jen zrovna na projetí. Zpětné zrcátko ukazovalo jen oblaka prachu. Po čtvrthodince se cesta rozšířila a auto se počalo drápat serpentinami na vysoký kopec.
„Zavážíme lom „ řekl šofér na mou otázku, na cíl cesty.
Do kopce byla vykopána, dříve jistě veliká, nyní však již z větší části zavezená jizva. Tatra vyjela na vrchol kopce, zacouvala, šofér pozdravil, mávnul rukou směrem, kudy mám jít, počkal jen co vystoupím a vůz se znovu rozjel. Zmizel v oblaku prachu a já zůstal sám.
Pohled na hodinky mi řekl, že mám více než dvě hodiny času. Nádraží jsem viděl z vrcholu. Opravdu mi stačí deset minut. Prach za Tatrou se usazoval a já se rozhlížel.
Stál jsem před řadou borovic. Osm stromů. Vysokých, statných, i když pokroucených a místy bez větví. Stál jsem pod nimi a díval se do kraje. Nevysoké, oblé kopce porostlé řídkým lesem, nebo jen křovím. Pod kopce malé město. Ve vzdálenosti asi dvaceti kilometrů, velké krajské město. Kouřící komíny a stužka dálnice.
„Dvě hodiny. Spousta času. Porozhlídnu se tady“ řekl jsem si. Došel jsem k okraji srázu a podíval se dolů.
Lom byl již zasypán tak z devadesáti procent. Dolů to nebylo více, než pět metrů. Na některých místech již rostla tráva a mladé stromky. Křovisky se prodíraly cesty pro náklaďáky. V okolí nebyly téměř žádné jiné stopy po lidech. Jen cesty a na vrchu kopce věž. Dříve snad bílá, nyní šedivá, dvoupatrová vojenská hláska. Dveře nikde, okna snad neměla nikdy. Vešel jsem, vystoupal po dřevěných schodech na zastřešený vrchol a díval se po okolí. Pár kroků od borovic začínala stěna lomu. Po svazích tohoto i okolních kopců byly roztroušeny zhroucené okopy, protitankové překážky a další vojenské objekty. Vojenský cvičák. A nejspíš nejen to. Podle všeho dost důležité místo.
Vím z vojny, jak vypadá cvičák. Tady jsem však viděl mnohem složitější systém opevnění. Na každém okolím vršku něco stálo. Ponejvíce betonový bunkr, krytý soustavou překážek. Škvíry střílen směřovaly na západ. Směrem od městečka s nádražím ohraničoval území vysoký plot. Nyní již napůl rozebraný.
Slezl jsem z věže a došel k borovicím. Pokroucené kmeny byly pořezány spoustou nápisů. Většinou ženská jména. Jana, Eliška, Barborka, Trudi, Anemaria, Gerda, Lili, Nataša, Zoja, Gulja, Nancy, Lissy, Pegy, ale také: Utah, Harlem , New Jersey...
Další a další jména. Kůra stromů jimi byla pokryta. Jedno přes druhé, do výšky snad tří metrů. Došlo mi, že ten kopec nebyl jen tak nějaký vršek.Byla to kóta. Důležitý bod obrany velkého města, z nějž byly vidět na východě jen tovární komíny.
Díval jsem se na borovice a hlavou mi táhly myšlenky na to, co asi všechno viděly. Sedl jsem si do jejich stínu a díval jem se do kraje. Po chvilce jsem si lehnul. Ležel jsem, bundu pod hlavou a koukal do korun stromů. Bylo příjemně. Oči se mi klížily. Všude ticho a já jako bych uslyšel, co si spolu povídají. Že se o něčem dohadují. Potom se ujala slova ta, pod níž jsem ležel a já poslouchal její vyprávění.
„Povím ti“ řekla pro začátek, „příběh toho kopce. Jestli o to stojíš.“ Jen jsem přikývnul.
„Já tu stojím asi padesát let. Bylo nás tu víc. Taky duby, javory, par smrčků. Taky břízky a jedle. Všecky větší stromy vždy rostly na východním a severním svahu. Na druhé straně byla vždy jen ubohá tráva a pár slabých keřů. Je tam jen pár centimetrů půdy na skále. Stával tu starý dub. Než jej srazil blesk, tak mi povídal, že tu lidé nikdy dlouho nevydrželi. To říkám proto, aby ses nám tu náhodou nechtěl usadit.
Tady bývali většinou jen vojáci. Ti museli. A když už nemuseli, tak odsud mazali, jen se za nimi prášilo. Koho by to také bavilo. V míru je honili do kopce, aby je vycvičili pro další válku a za války tady šlo o život. On ten kopec vlastně ani nikdo nechtěl. Ale nikdo jej také nemohl nechat nepříteli. A tak tu za války nahoře stávala baterie dělostřelectva, okopy byly obsazeny vojskem, z pevnůstek čouhaly hlavně kulometů. Vojáci tu žili, bojovali a někdy taky umírali.
Dub říkal, že , co on pamatuje, bojovalo se o tenhle kopec jen jednou. Že si tedy pamatuje jen jeden boj o kopec. Ale to byl ještě malinký. Z toho je vidět, že kopec je důležitý. Má také číslo. Vím že to je 747. Říkali mu tak vojáci. Čeští vojáci.
Němci měli jiné číslo a ti s bílými hvězdami také. Taky tu byli ti s rudými hvězdami, ale ti moc čísla nemuseli. Děda dub, říkal, že kdysi tu dokonce stavěli i hrad. Jenže nedostavěli. Široko daleko tu není kapka vody. My máme, jen to, co naprší. Potom tu dlouhá léta nikdo nebyl déle, než coby prošel při lovu, nebo na houbách. Po dlouhém čase sem přišli vojáci.
Češi? Ti tu stavěli bunkry, opevňovali se tady a vypadalo to, že se jim tu i líbí a nikdo je odsud nedostane. Byli veselí a les neničili. Pak najednou začali rozbíjet na co přišli. Do všeho mlátili a stříleli a z očí jim přitom tekly slzy. Když odešli, přijeli sem na motorkách a pak i s tanky a děly Němci.
Měli helmy s kšiltem a všichni milovali nějakého fýrera a Lili. Tedy z počátku. Jak šel čas a tady se začalo ještě více opevňovat, už to s jejich láskou k fýrerovi nebylo ono. Když se potom v průsecích objevily tanky s bílými hvězdami a oni dostali rozkaz neustupovat, tak zapomněli i na Lili. Většina jich tu zůstala. Ještě teď tu leží, v mělkých hrobech.
Těch s hvězdnatou vlajkou a žvýkačkami, tu také pár leží. Oni byli fajn. Samý zpěv a smích. Když odešli, přišli zase Češi. Ale už byli jiní. Káceli stromy a stavěli hlásky. Měli plnou pusu třídního boje a všude byly samé nástěnky. Po čase se zdálo, že ten třídní boj už vyhráli. Tak nějak se uklidnili. Mluvili o jaru. přes to že byla zima a všichni se na něco těšili.
Jenže zase přijel nepřítel. A oni zase museli opustit tuhle kótu. Na kopci se ubytovali Rusové. Tem se tu líbilo. Že tu není voda, jim nevadilo. Oni ji stejně nepili. Vykopali si zemljanky a nastěhovali se do nich. Že prý dočasně. Byli tady třicet let.
Potom také zapřáhli děla za náklaďáky, odjeli na nádraží a zmizeli. Zůstaly po nich kaluže nafty a strašný nepořádek. Pak tu byl, nějakou chvíli, klídek. Čeští vojáci odtud odvezli co se dalo a trochu uklidili. Moc ne. Kopec nepotřebovali…
Po čase se tu objevila parta s vrtačkou. Vrtali hluboké díry v západním svahu. Když skončili, vypadali spokojeně. Netrvalo dlouho a pod kopec přijeli muži s bagry, náklaďáky a s trhavinami. Peklo! Rachot aut. Výbuchy trhaviny. Mraky prachu. Dva roky.Ve dne, v noci. Všechno vozili na stavbu dálnice. Pak skončili. Myslel jsem, že tu nechají tu díru. Lidi. Ale spletl jsem se. Najednou byli zase tady a vozili plná auta země a vysypávali je do jámy. Tak to dělají pořád. Tamhle na jižním konci už i zasadili stromky. Bude jim to tam svědčit. Tam není kámen, jako tady…“
Bum! Borová šiška mě uhodila do tváře. Zvedám se, dívám na hodinky. Musím chvátat. Pohledem do vršků borovic se s nimi loučím a pádím k nádraží. Později, již ve vlaku, mám před očima kopec, který ubíhá zpět. I se svým zvláštním příběhem. Sedím ve vlaku a mám pocit, že pamatuji mnohem nepovedenější dny, než byl tento.
Kopec definitivně zmizel za posledním vagonem. Sedím a hlavou mi běží vyprávění staré borovice. Příběh kopce, o nějž vlastně nikdo nestál. Ale…
Tipů: 25
» 28.03.12
» komentářů: 19
» čteno: 850(29)
» posláno: 0


» 28.03.2012 - 11:01
jdeš do záložky..už se těším na čtení:)
» 28.03.2012 - 12:19
Za každým obyčejným názvem skrýváš neobyčejný příběh.
» 28.03.2012 - 12:34
Zajímavé vyprávění...
» 28.03.2012 - 13:08
Liška76: Dota Slunská: Bíša: Díky vám. Ty příběhy tam jsou. Já jen poslouchám.
» 28.03.2012 - 14:01
pohlížíš na svět moudrým chápavýma očima a vidíš předobrazy života

ST
» 28.03.2012 - 18:09
Dávám ST! Moc hezky se mi to četlo...
» 28.03.2012 - 20:11
Offline.Uzivatel: Mbonita: -moc děkuji
» 28.03.2012 - 21:28
Připojím se - dobré čtení a zastavení... ST.
» 29.03.2012 - 15:55
Mazec..jen kdyby stromy doopravdy mluvit mohly:))Velice povedené...ST:)
» 29.03.2012 - 19:55
Liška76: Paulmatthiole: díky vám
» 29.03.2012 - 20:37
Perfektní pointa i zpracování. ST
» 31.03.2012 - 15:27
a ono toho vyšlo tolik...byl to den plný uvědomění si, čím vším lidé už prošli a borovice vydaly jemně laděný příběh, i když osudy byly mnohem tvrdší...
Ty borovice a vůbec všechny ty stromy tomu daly opravdu krásný nádech,)
» 31.03.2012 - 18:42
umělec2: Děkuji
» 31.03.2012 - 18:45
strawberry: Vždy mě potěší, když okomentuješ mé výplody. beru kritiku, stejně jako chválu. člověk by bez kritiky zakrněl. Bez chvály by neměl chuť. Asi. Děkuji
» 02.04.2012 - 06:48
Já jsem na svých toulkách míjel "řopíky" i největší pohraniční pevnosti /Dobrošov, Smolkov/, ale ten pocit lidské marnosti byl asi všude stejně velký. Stejně velký však byl i obdiv k technickému umu našich předků i k těm, kteří chtěli v těchto opevněních bojovat proti podstatně silnějšímu nepříteli - za nás.
» 02.04.2012 - 08:51
Také jsemtam byl. Mám stejné pocity. Vojěáci zbabělí nebyli..Dík za koment
» 13.04.2012 - 07:40
ST
» 26.01.2013 - 09:59
Autore, máš smysl pro obrazotvornost a pro příběhy. Přičtou - li se navíc mraky zkušeností, tak mi nemůže vyjít nic jinýho, než dobrý čtení. ST :)
» 26.01.2013 - 11:27
Kajuta:Děkuji.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Stav bez tíže | Následující: Nic moc


« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Květka Š. [1]
nováčci
crundy
narozeniny
Fallen Angel [5]


© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.

Ladič pian

Ladíme, opravujeme, provádíme posudky klavírů a pianin.