V ponurém žalu

Sedím tu v tom potemnělém pokoji,
světla lamp už dávno zhasly.
Kdo ví, proč se nebojím,
když slyším zvenku hlasy.

Hlavou mi víří tisíce myšlenek,
ty možná víc než ty hlasy mě děsí.
Myslím jen stále pořád na tebe
už ani nevím, co vlastně řeším.

Poslední dobou moje nálady...
jsem jak na houpačce.
Mé srdce, mozek jako bez vlády,
přijdu si, jak prádlo v pračce.

V nekonečném víru dějů a vzpomínek,
nemyslím na dnešek, nemyslím na zítřek.
Nezvládám vůbec o ničem přemýšlet,
už mě nebaví si stále jen vymýšlet.

Zdeptaná životem, zdeptaná přítomností,
nechci už více se zabývat budoucností.
Tohle to zdá se, nikam nevede,
chci si dát pauzu, chci si dát repete.

Skončit to tady a začít znovu,
vyzpovídat se Pánu Bohu.
Vložit svůj život do rukou jeho,
a začít si zase všímat všeho.