Jak jsem sportoval

Tak, dámy a pánové, poslední povídka ve sbírce, dávám si pohov... všem, kteří mne četli/čtou mockrát děkuji!
Je až obdivuhodné, jak je to již dlouho, co se člověk musí srdnatě – často až na krev – probít přes všechny překážky, aby se dostal až na samotný vrchol předem vytyčeného cíle. Není se co divit, jelikož jsme tvorové cílevědomí a soutěživí, a tak se někdy stává, že jdeme i přes mrtvoly, a to doslova.

Lidská zápolení tak pamatují dlouhá staletí a tisíciletí, kdy dotyční bojovali nejen proti sobě v různých občanských či mezinárodních válkách, ale někteří z nás také ve válkách mezigalaktických, a to obvykle ti, jenž požili nemalé množství opiátů či jiných halucinogenů.

Ale nezůstalo jen u válek veřejných. Člověk často vede souboj i v obyčejných místech a místnostech, jako je například kuchyně, jedná-li se o manželství italské, v němž žena plna zlosti rozbíjí cibulové nádobí o hlavu svému muži, jenž se již pár hodin předtím rozbil v místní putyce.
Jsou zde tedy klání rodinná, pracovní, milostná, častokrát se i stává, že bojujeme sami se sebou, což často bývá i bojem nejtěžším. V boji psychickém se snažíme vymanit ze spárů věčných depresí, splínů či smutku, v boji fyzickém se naopak snažíme vymanit ze špatně zapnutého svetru a kabátu, z pasti na medvědy, do které jsme se chytili při letním houbaření, z bažiny, kde se k boji fyzickému přidává i psychický, takže nakonec místo pokusu o vyškrábání se na břeh z této nepropustné břečky stává se pokus o sebevraždu za křiku „Tak už si mne, bažino, konečně spolkni!“.

Nejkrásnějším, nejrozšířenějším a zároveň nejférovějším způsobem souboje je samozřejmě klání sportovní. Ano, člověk, coby atlet, je přizpůsoben zdolávat různé překážky ve formě vodních příkopů, kopců s vysokým stoupáním, žen v plavkách při zápasech v bahně, mořských vln, komárů, podplacených rozhodčích, kteří však férovost těchto soubojů značně pošpiňují, a dalších věcí, které jistě sami znáte.

Motivací k výhře je spousta. Dlouho to býval harém plný krásných žen, jenž připadl celkovému vítězi různých atletických či zápasnických utkání a turnajů. Poté však od této odměny bylo upuštěno, jelikož zvítězivší bojovník často již po pár hodinách laškování vypustil duši nebo vykrvácel.
A tak se zavedla pravidla nová, která platí dodnes. Vítěz je tak obdarován věncem, medailí, penězi, slávou, v zemích blízkého západu je po něm pojmenováno atletické či jiné sportovní centrum, v zemích blízkého východu je mu darován život, aby o něj hned o tři dny později při sebevražedném atentátu opět přišel, díky čemuž se pak již i po něm pojmenuje tamní centrum, a to přímo teroristické.

Mne však tyto aktivity naprosto míjely. Ano, měl jsem rád sport, fotbalu, hokeji či basketbalu jsem dal v televizi vždy přednost před venezuelskou telenovelou, ač jen z důvodu častých reklam, ale aktivnímu sportu jsem opravdu neholdoval.
Důvodem byla má těžká fyzická a duševní nemoc, jíž jsem trpěl od narození, a to lenost.
Častokrát jsem se sledoval v televizi přírodovědné pořady, ve kterých bylo dopodrobna popsáno, jak probíhá život mých dvou nejoblíbenějších tvorů na planetě, lenochoda a hrocha, ve kterých jsem se dokonale zhlédl.

Jednoho dne za mnou přišla maminka zrovna ve chvíli, kdy jsem pojídal předkrm v podobě talíře plného vepřových žebírek. Podívala se na mne, vytrhla mi talíř s jídlem z rukou a položila jej na stůl vedle tří bochníků chleba a dvou kil uzeného masa, na které jsem se chtěl ihned po předkrmu vrhnout.
Když jsem si všiml, že nadechuje ke svému rodičovskému proslovu, snažil jsem se na své pohovce, na jejíž konstrukci byla použita speciální slitina na výrobu raketoplánu, jelikož svou vahou jsem zničil již tři postele z těžkého masívu, otočit na pravý bok, abych tak zůstal ušetřen jejích dalších rad.
Bohužel, než jsem se na něj dokázal převalit, matka mi za těch osmačtyřicet minut všechno vyčetla.

„Měl bys se sebou něco dělat, Františku,“ povídala mi. „To, že mi jednou za půl roku zajdeš do obchodu, není sport, zvlášť, když při cestě z něj vyjíš celou čínskou restauraci.“
Maminka měla pravdu. Ale copak jde odolat těm příjemným šikmookým lidem, kterým nerozumím ani slovo a tak hezky se usmívají? Můžu já za to, že dělají tak dobrá jídla ze zvířátek, která my považujeme za škůdce?

Je tomu opravdu tak, že jednou za půl roku zajdu do obchodu, přičemž musím vyjít již v pět ráno, abych na konec naší ulice, kde se krámek s potravinami nachází, přišel do polední přestávky včas, ale cožpak to nestačí? Cožpak maminka nevidí, jak se namáhám při následovném výšlapu schodů zpět do našeho bytu ve druhém patře? Cožpak si neuvědomuje, že nemohu jezdit výtahem, jelikož má nosnost pouhých čtyři sta padesát kilogramů?

Poté maminka pokračovala: „Františku, synu můj, víš přeci, že ve zdravém těle je zdravý duch.“
Odpověděl jsem, že ve svém těle mám duchů plno, byť nezdravých, zvláště, když se špatně přejím, ale že ve mně stejně dlouho nevydrží, jelikož je po nocích tajně vypouštím pod peřinu. Rodička se však nedala zastavit a opět mne zasypala tolika výtkami, že jsem i přestal mít chuť na jídlo, což se mi stalo naposledy ve třetí třídě, když babička nevědomky přinesla plnou tašku shnilých jablek a já jedno z nich snědl… …a poté také i všechna ostatní.

Zkusil jsem ještě namítnout, že hraji fotbal slovní, ale neuspěl jsem. Vzdal jsem výmluvy a pochopil, že se opravdu musím polepšit. Ani ten slovní fotbal mi nešel. Hrával jsem ho vždy s naším psem Azorem a ze slušnosti na něm nechával volbu prvního slova, načež jsem po jeho štěknutí pokaždé prohrál, jelikož se mi nikdy v časovém limitu nepodařilo vymyslet žádné slovo začínající na písmeno „F“.

Nakonec jsem souhlasil a slíbil, že udělám vše pro to, abych nejen maminku, ale i sebe potěšil.

Jako první jsem zkusil plavání. Navštívil jsem místní krytý bazén a těšil se, jak si dám v poklidu pár dlouhých temp. První problém nastal již při placení, jelikož jsem se následně nevešel do turniketu, který jsem tak nechtěně vytrhnul ze země i s kusem betonu. Ovšem hned jsem jej setřásl a pokračoval v cestě do šaten. Zde jsem se převlékl do krásných béžových plavek, které mi maminka spíchla z nepoužívané plachty na korbu Avie, a vešel do velké haly s hlubokým bazénem.

Sedl jsem si na malou tribunku a nervózně se rozhlížel, zda se zde nevyskytuje někdo ze členů skupiny Green Peace, se kterými jsem měl špatnou zkušenost poté, co mne ve dvanácti letech, kdy jsem byl poprvé a naposledy na dovolené v zahraničí, začali táhnout z pláže zpět do moře, jelikož si mysleli, že jsem vyvržené mládě vorvaně.
Nikdo se však ke mně nevrhnul, a tak jsem se po pár minutách uklidnil a odhodlal, stoupl si na kraj bazénu a skočil do něj. Hned jsem šel ke dnu a vyvrátil tak Archimédův zákon, i když učenec mohl jistě jen těžko předpokládat, že se kdy na Zemi objeví někdo mého vzrůstu a váhy.
Okamžitě jsem se zabořil do kachličkami vydlážděného dna až po kotníky. Naštěstí se po mém dopadu zvedla hladina o metr a půl a u startovních bloků vytvořila malou Tsunami, která smetla všechny přítomné, takže v bazénu zbylo vody po kolena, což mne zachránilo od utonutí.
Nebudu vám popisovat záchrannou akci, jelikož je mi to trapné. Dodám tedy alespoň, že ještě teď není vyspraven otvor ve střeše bazénu, jímž byl pro mne ke dnu spuštěn jeřáb přijetý z nedaleké stavby nového paneláku.

Ovšem nevzdával jsem se ani po této nepříjemné události a zkusil štěstí v atletickém kroužku. Trenér místních sportovců – magistr Mrázek – se na mne zprvu díval se zájmem a překvapením, možná i proto, že špatně rozuměl mému požadavku stát se sportovcem, jelikož jsem měl zrovna ústa plná chleba se škvarkovou pomazánkou. Nakonec přisvědčil, že to se mnou zkusí.
Dovedl mne k vrhačskému kruhu, řka, že by mi mohl jít vrh koulí, jelikož mám pro něj slušně stavěnou postavu. Pousmál jsem se a začervenal, neboť tělo mi pochválil naposledy před pár lety místní řezník Kopýtko, kterému při pohledu na mé tukové polštáře tekly sliny z úst proudem.

Uchopil jsem tedy mezi prsty kovovou kouli, kterou mi trenér podal, a já ji nechtěně v dlani rozdrtil. Omluvil jsem se a vysvětlil Mrázkovi, že v pravé ruce nemám dostatečný cit od doby, kdy mi ji přejel nic netušící řidič, pod jehož zaparkovaný plně naložený kamion mi těsně předtím zapadl rozjedený párek v rohlíku.
Dostal jsem tedy kouli novou a při myšlence na svou maminku jsem vymrštil rukou co nejprudčeji. Koule letěla daleko a dlouho. V půlce letu se na ní zablesklo horké letní slunce a já se pousmál. Úsměv mě přešel hned poté, co koule dopadla za plot stadionu právě do míst, kde měl magistr Mrázek zaparkovanou svou červenou škodovku. Koule proletěla střechou auta a skončila na sedadle pro spolujezdce. Trenér se za hlasitého křiku rozběhl ke svému milovanému autu, já se naopak co nejpotišeji vydal směrem opačným.
A tak skončila i má kariéra atleta.

Další nabídku jsem dostal od syna již zmíněného řezníka Kopýtka. Alois Kopýtko junior, milovník japonské kultury, jemuž do mé váhy a robustnosti moc nescházelo, dotázal se, zda bych se nechtěl stát členem jeho amatérského klubu sumistů.
Nabídku jsem samozřejmě okamžitě přijal a již v den zapsání mne čekal i první zápas, a to proti studentu vysoké školy Petru Kloboučkovi, jenž vážil tolik, co já v osmi letech. Neviděl jsem v něm tedy žádného soupeře a odhodlaně stál před velkým kruhovým ringem oblečen jen do srandovního vypůjčeného břišního pásu, jenž mi připomínal velkou plínu.
Zeptal jsem se Aloise, kde mohu tento kus oděvu koupit, abych jej poté mohl věnovat k pětaosmdesátým narozeninám svému nemocnému dědovi, který by měl jistě velkou radost, jelikož plíny poslední léta potřebuje jako sůl.

Řezníkův syn však jen odmítavě zamával rukou, sčesal mi vlasy dozadu, kde je sepnul velkou sponou, a vysvětlil v rychlosti pravidla. Poté jsem vešel do kruhu a sledoval počínání svého soupeře Kloboučka, jenž nabíral do hrstí sůl a rozprašoval po zápasišti, aby tak zahnal zlé duchy.
Já měl opět zlých duchů plný žaludek, jelikož bochník chleba s velkým množstvím škvarkové pomazánky mi v břiše dělal hotové divy, ale pochyboval jsem, že bych je zahnal rozhazováním ochucovadla. Využil jsem sůl proto daleko lépe a účelněji a posypal jí pletýnku, kterou jsem měl šikovně schovanou pod pravým ňadrem.
Řezníkův syn, který míval na základní škole zákaz vstupu do školní jídelny stejně jako já, se chytil za hlavu a začal zlostně křičet cosi o porušování tradic a pravidel a urážce tohoto krásného asijského sportu.
Následně jsem byl nejen diskvalifikován, ale i vyloučen z oddílu, takže mi zbyla jen pletýnka posypána technickou solí z Polska a břišní pás, který jsem v nestřeženém okamžiku odcizil vojáku Leškovi, jenž byl diskvalifikován a vyloučen stejně jako já, jelikož kvůli ztrátě předepsaného oděvu nastoupil k zápasu v zelených armádních slipech.

Vše jsem poté doma pověděl, dědečkovi předal břišní pás a uvědomil si, že sport pro mne opravdu není.

Nakonec však i tento příběh má dobrý konec. Jelikož mi bylo líto hlavně maminky, která od té doby bez přestání plakala – při vaření často přímo do hrnce, takže jídlo poté bylo takřka nepoživatelné – rozhodl jsem se, že to zkusím ještě v jednom městském sportovním kroužku.
V něm mě přijali s nadšením, neboť jak pravil vedoucí týmu: „Jsme rádi za každého nově příchozího.“

Ano, milí přátelé, stal jsem se tak členem kroužku šachového. Sic nerozumím pravidlům a každou hru již po třetím tahu prohraji, ale mohu přitom jíst své oblíbené pokrmy a co je hlavní – maminka je opravdu šťastná, neb konečně sportuji i aktivně.
Tipů: 19
» 27.03.12
» komentářů: 14
» čteno: 1616(26)
» posláno: 0


» 27.03.2012 - 15:23
no chlape koule vede chichichi:))ST!!!A dík za počtení:))hihihihihi
» 27.03.2012 - 15:25
Liška76:
To já děkuji :-)
» 27.03.2012 - 15:56
1
super..směju se té vrozené nemoci..ST ,kdyby to šlo,tak klidně několikrát...
» 27.03.2012 - 16:11
básněnka:
Moc děkuji, básněnko :-)
» 27.03.2012 - 16:19
Mám přání, ať nám brzy sem dáš, další čtení!!!
» 27.03.2012 - 16:39
Bíša:
Neboj, Bíšo, pokusím se Vás nezklamat ;-)
» 27.03.2012 - 17:07
Oni ti gríínpíísaci to myslej dobře. :-D
» 27.03.2012 - 17:42
joj, to je sbírka, hotovej pytlík smíchu...co pytlík, RANEC!!!...tak načerpej síly a nové energie a inspirace, ať nám tady není smutno! :) ST
» 27.03.2012 - 18:13
osmačtyřicet minut :D
Chjo kdo my bude vytvářet usměv na tváři když už tu nebudou tvé povídky?
» 27.03.2012 - 18:35
Paulmatthiole
No, až načerpáš inspiraci, tak se rozhodně stavím, protože to stojí za to :-)) ST
» 27.03.2012 - 20:22
Vyzývám Tě na partii šachu...:-))
můžeš hrát beze strachu...
i když prohrávám
ze hry radost mám:-)
» 27.03.2012 - 20:45
ST! ;)
» 27.03.2012 - 20:52
Paulmatthiole:
Moc díky, Póle :-) Inspirace je, nápady také, ale potřebuji oddech...
» 27.03.2012 - 22:26
Skvělé počteníčko. Tedy až na ty záchranáře vorvaňů Green Peace, protože to už je ohrané od jiných. ST.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Pro Ni | Následující: Kdybys byla...

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.