Aquarama...

procházel jsem se
po břehu řeky
co byla příliš hustá na pití
a příliš řídká na orání
jen tak v košili
ve které bylo tolik přírodních vláken
že by to uživilo skotské stádo
na hodně dlouho
pulzující vitalitou
rozdílných barev zvuků
tu cuknutím ramene
trhnutím zápěstí
natažením paží
v souladu s hudbou...

hlavou mi prolétalo
je tma
je světlo
jsou muži a ženy
je jídlo…

jsou restaurace
choroby
práce
svět jak ho známe
jak si ho představujeme…

podivné
asi jako chodit do muzea
dívat se na budoucnost...

došel jsem k dívce
políbil ji na ohbí krku
usmála se
a co budeme dělat teď?
opřela se o zábradlí
plivla z mostu
a povídá mi
třeba házet kameny
a na co?
na vrány…

pak nasála vzduch
víš že chuť a pamět bez čichu mizí?
a já po paměti dostal chuť
zavřít oči a usnout...

chceš si lehnout?

já ale nemůžu spát
s někým v posteli
chci tě jen obejmout...

pak to škublo
ve spánkovém laloku
a najednou se mi rozvítilo
vytvářelo to dojem dveří
otevíraných do prázna
třpyt světla na hladině
mezi známým a neznámým
pocity
porozumění
odpuštění
a potom ...

tma…

život jde dál…

teď už vím
co potřebuji vědět
vím všechno…

přitiskli jsme se k sobě
spojeni pevněji
než dvě vrstvy nátěru
milenci v objetí času
v hlubokém docenění
toho že jsme naživu
umrzlí ve věčném ledu
jako v dobách lovců mamutů
co se pozvolna ztrácí
v něžném tichu
nevnímající svět okolo…