Jak jsem pomáhal na stavbě

...:-)
Občas, když si ve slabé chvilce uvědomím, že mám již věk na ženění, vzpomenu si vždy na svého strýce Rudolfa. Díky němu pomyšlení na manželství opět okamžitě zavrhnu, jelikož beru zkušenosti matčina bratra jako dokonalý odpuzující příklad.
Maminka mi často vyprávěla o strýci všemožné historky, hlavně z dob, kdy byl ve stejném věku jako já.

Strýci Rudolfovi tehdy bylo pětadvacet let. Bydlel u maminky – mé babičky, byl to sympatický dlouhovlasý chlapík, a protože byl široko daleko znám jako nejlepší zedník u jedné nejmenované stavební firmy, odrážel se tento jeho ohlas a kvality i na výplatní pásce. Neměl se tedy vůbec zle.
Ve volných chvílích rybařil, četl, trhal květiny a sbíral motýly – v občasných záchvatech šílenosti dělal totéž, ovšem s prohozenými slovesy – vařil a víkendy si zpestřoval sportem, konkrétně byl útočníkem místního fotbalového mužstva. Zde se jeho povolání zedníka dalo velice dobře využít.
Před zápasem nalajnoval s naprostou přesností hřiště vápnem, které několikrát do měsíce potajmu odcizoval ze staveb, či pomáhal při zápasech brankáři stavět zeď před přímým volným kopem.
Na druhou stranu však byl terčem mnoha urážek a dalších slovních nebo dokonce fyzických ataků ze strany spoluhráčů a fanoušků, jelikož coby útočník všechny své gólové šance pokaždé totálně zazdil.

Co se týče děvčat, zde měl strýc po celý život smůlu. Až se to jednoho dne změnilo…
Stalo se tak po dalším zápase, v němž Rudolf neproměnil čtyři jasné gólové šance. Po východu ze šaten se proto na něj vrhlo pár starých dědů s holemi a berlemi, dávaje strýci co proto. Od delší inzultace jej zachránila až Anežka Jiříčková, dívka z vedlejší vesnice, která nesnášela jakékoliv pěstní násilí a snad i z tohoto důvodu u sebe vždy nosila legálně drženou pistoli.
Vběhla mezi starce, kteří vidě krásné děvče – navíc se zbraní v ruce - přestali pokračovat ve svém počínání a počali odcházet zpět k domovu důchodců, jelikož si vzpomněli, že se zrovna rozdává jáhlová kaše.
Rudolf poděkoval a Anežka se usmála. Byla to láska na první pohled. Zvláště u Anežky, jelikož strýc toho v tu chvíli přes monokly příliš mnoho neviděl.

A tak se stalo, že se po nějaké době – konkrétně ve svých sedmadvaceti letech – poprvé oženil.
Novomanželé se spolu nastěhovali do nízkého panelového domu, kde žili ve skromném bytečku, za něhož platili regulované nájemné.
Bohužel, manželství trvalo jen necelý rok.
Strýc, který měl díky své práci rád vše pevné, tvrdé, mohutné a nedobytné, doufal, že ve své ženě objeví právě tyto symboly a najde v ní svou krásnou mramorovou sochu bohyně, ke které bude s obdivem vzhlížet. Anežka však jako socha z kamene nevypadala, právě naopak. Byla pěkné dřevo, což by jistě uspokojilo více kdejakého truhláře.
Po rozvodu připadla dívce polovina Rudolfova jmění a ten odtáhl bydlet zpět k mé babičce.

Ovšem – jak se říká – dvakrát nevstoupíš do stejné řeky.
Strýc se rozhodl toto pravidlo vyvrátit a hned rok po rozvodu následovala svatba další. To když si vzal svou spolupracovnici Marcelu Plíškovou, u které se zamiloval hlavně do dvou věcí. První z nich byla dívčina statná postava, díky níž si na strýce již nikdo po zápase nedovolil, věcí druhou – tou ještě zásadnější – se stalo pneumatické kladivo, které měla Marcela odložené v garáži svých rodičů.
Strýc – fanoušek všech stavebních vývojářských novinek a vymožeností – neváhal ani chvíli a Marcelu si vzal.

Ani toto manželství však více než dvanáct měsíců nevydrželo.
Poté, co se žena jednou bez ohlášení vrátila o den dříve z pobytu v lázních, našla svého muže Rudolfa v manželské loži, kterou v tu chvíli neokupoval sám a kohosi či cosi schovával před překvapenou manželkou pod peřinou.
Ta v rychlosti pokrývku plnou husího peří rychle strhla k zemi a zděsila se. Dokážete si jistě představit, jaké překvapení nastalo, když našla vedle strýce ležící pneumatické kladivo, k němuž se po nocích za nepřítomnosti Marcely tulil, láskyplně jej hladil a na které nedal již od svatebního dne dopustit.
Však jej také používal při jakémkoliv sebemenším důvodu a situaci, jako byla například manželčina bolest zubů, od níž chtěl strýc rychle pomoci a strkal jí proto sbíječku okamžitě do úst s požadavkem, aby mu prstem ukázala centrum bolesti v podobě bolavé stoličky.
A tak po dalším rozvodu připadl Marcele zbytek strýcova majetku, který na oplátku žádal alespoň o získání mechanické hračky. Tato prosba však byla okamžitě zamítnuta.

Poté dal strýc výpověď v práci, jelikož vídávat se v ní každý den se svou bývalou ženou nebylo nic příjemného, zvlášť, když po staveništi rozhlásila Rudolfovu úchylku v podobě mazlení se s elektrickými přístroji. Strýc se tak opět nastěhoval ke své mamince, která na něj již čekala s otevřenou náručí a čočkovou polévkou.

Člověk bez práce tak má alespoň více času na přemýšlení. A jednoho dne strýc dostal výborný nápad. Najít si starou bohatou ženu, omotat si ji kolem prstu a vycucat z ní všechny peníze, aby si i on mohl užít roli svých bývalých manželek, které jej při rozvodu obraly o těžce vydělané peníze a přivedly tak na mizinu.
A jak pravil, tak se také stalo. Podařilo se mu dosáhnout pozornosti Naděždy Hamouzové, pětapadesátileté náruživé bohaté vdovy, o jejímž chtíči a fyzických potřebách kolovaly v okolí početné historky. Jistě by to potvrdilo i všech šest bývalých manželů, kteří umřeli do jednoho stejně, a to naprostým fyzickým vyčerpáním po nekonečných nočních hrátkách, jejichž průběh zde raději nebudu rozebírat.

Hamouzová, jež nabyla bohatství nejen díky závětem svých manželů, ale i vlastnictvím firmy na výrobu lan se speciálně vyztuženou oprátkou určených pro sebevrahy – ani jeden kus nebyl nikdy a nikým reklamován - přijala Rudolfa pod svá ochranná křídla. Zároveň jej doporučila na místo stavbyvedoucího u konkurence bývalé strýcovy stavební firmy.
Zdálo by se, že je konečně vše v pořádku. Nebylo.
Strýc sice za dvanáct hodin své denní šichty dokázal úspěšně postavit vše, co si ráno naplánoval a předsevzal, ovšem v dalších hodinách šichty noční, ve které měl spolupracovat s náruživou Naděždou, se pod jeho rukama nedokázalo postavit již vůbec nic.
A tak přišel na řadu rozvod třetí. Strýc nejen, že od Hamouzové žádný kus majetku nedostal, naopak prý mohl být velice rád, že již sám žádný nevlastnil, jelikož by přišel i o ten.

A tak se nastěhoval opět zpátky k mé babičce, které se se vším s těžkým srdcem a slzou v oku svěřil. Ovšem všechno zlé je k něčemu dobré a třikrát rozvedený strýc, jenž samozřejmě dostal v práci výpověď a byl nahrazen známým maratónským úspěšným běžcem, který sice o stavění domů nevěděl vůbec nic, ale Hamouzová s ním měla spoustu jiných plánů konajících se převážně za směn nočních v posteli s nebesy, začal pokoušet štěstí vyplňováním a podáváním sportky.
Když je toto štěstí unavené, i na vola sedne. A tak se jednoho dne stalo, že strýc vyhrál jackpot ve výši pěti milionů, z čehož se poté dlouze vzpamatovával.

Jistě tušíte, jaká byla první věc, kterou si za svou výhru koupil. Ano… bylo to pneumatické kladivo, s nímž poté v poklidu ulehal ke spánku na své rozkládací pohovce.
Hned druhá věc, po které toužil, však nebyla penězi vyčíslitelná. Byla to touha pomstít se všem třem bývalým manželkám.
Vytočil proto postupně telefonní číslo každé z nich a po jejich přijetí hovoru se rozchechtal a pravil: „Že bys neuhodla, kdo vyhrál pět milionů ve sportce a teď se ti s tím chlubí novým telefonem v hodnotě dvaadvaceti tisíc?“.
Nato hovor okamžitě ukončil, otevřel si červené francouzské archivní víno z roku sedmnáct set osmačtyřicet, jenž koupil v nedávné dražbě, nalil obsah do starého zaprášeného hrnku a zředil sodovkou z Jednoty za dvě padesát.

O pár dnů později, zrovna, když v ruce držel právě koupenou zlatou dýku z dob Karla IV., kterou používal ke škrábání se v uchu a na zádech, zazvonil kdosi u dveří. Strýc vstal a nepřestávaje vykonávat svou rozdělanou činnost, otevřel s dýkou vraženou do sluchového orgánu dveře od bytu.
Za nimi stály vedle sebe všechny tři bývalé manželky a prosily o odpuštění. Anežka slibovala, že se změní a že začala polykat prášky s přídavkem vápníku, Marcela dovolovala strýci spát se sbíječkou v posteli, zatímco ona by si klidně ustlala na koberci, a Naděžda Hamouzová, jejíž firma na lana pro oběšence zkrachovala, jelikož nastala krize a lidé začali samovolně umírat hlady, plakala a naříkala, že ji maratónec opustil kvůli olympioničce v dálkovém plavání.
Strýc tak dosáhl svého. Ovšem v tu chvíli dostal další ze svých občasných záchvatů šílenosti. Místo toho, aby se začal vítězoslavně smát a přibouchl nebohým ženám dveře před obličejem, zrudl, vytáhl dýku z ucha, uchopil ji pevně do pravé dlaně a za křiku: „Teď vás všechny zabiju!“ začal své exmanželky prohánět po chodbách panelového domu.

O pár týdnů později byl odsouzen k osmi letům nepodmíněně za pokus o trojnásobnou vraždu, které si úspěšně odseděl a nyní je již pár měsíců opět na svobodě. A jelikož se již počtvrté nechtěl vracet ke své mamince, aby jí nebyl na obtíž, rozhodl se, že si postaví krásný nový dům.
Vybral si velký pozemek u lesa za naší vesničkou, sám si nakreslil všechny plány svého nového obydlí a poté vybral zbytek své výhry z účtu založeném v jedné z řeckých bank, která měla pověst nejbezpečnějšího bankovního ústavu v Evropě.

A až zde, milí a drazí, vlastně začíná můj příběh.
Stalo se to jednoho odpoledne, kdy mne maminka vyrušila od dlouhého pohledu z okna a pravila, že bych mohl jít vypomoci strýci Rudolfovi s výstavbou jeho domu. Odmítl jsem a odpověděl, že mám na starost důležitější věci, načež jsem se vrátil zpět k pohledu z okna, ze kterého jsem se zájmem zíral k nedaleké řece, v níž se již dobrou půlhodinu snažil topící se rybář Záruba marně dostat ke břehu.
Strýc tímto matčiným nápadem také nebyl příliš nadšen, řka – vědom si mé zručnosti – že chce svůj dům postavit a nikoliv zbourat. Ovšem když jednoho dne přišla nečekaná telefonická omluva od tří údajně nemocných dělníků, kteří však to odpoledne byli nalezeni za místní hospodou se dvanácti pivy v sobě, nezbylo Rudolfovi nic jiného, než mne povolat do akce.

Byla mi přidělena práce nejlehčí, a to míchání malty, kterou jsem měl poté v kolečkách odvézt strýci k nedalekému lešení.
Ten mi vysvětlil postup při výrobě této šedé stavební hmoty a poměr písku, cementu a vody, kterým jsem měl plnit neustále se točící buben míchačky.
Vše jsem rychle a bez problému pochopil, načež jsem však zajel plochou částí lopaty do písku tak nešťastně, že jsem následně zalomil násadu v půli. Strýc se jen plácl dlaní do čela a odešel směrem ke stavení zkontrolovat zbylé zedníky.

Vzal jsem si tedy nový pracovní nástroj a pokusil se napravit předchozí nezdárné snažení. Zabořil jsem jej opět do velkého kopce písku, ten nabral a opatrně přiložil k otvoru rotující míchačky, abych do ní vsypal celý obsah lopaty. Ta se však zasekla o spirálu uvnitř bubnu a začala rotovat zároveň s ním, aby tak následně trefila koncem násady přímo do hlavy strejdova dělníka, jenž se přišel podívat, jak mi jde práce od ruky.
Třetí pokus však již byl úspěšný. Hned poté, co tohoto zaměstnance odvezla záchranka do městské nemocnice, dovezl jsem strejdovi připravenou maltu v rozvrzaném kolečku. Ten vzal malou zednickou lžíci, naráz s ní seškrábl celý obsah kolečka, pleskl jej na bílý kus polystyrenu a poprosil mne, abych příště udělal alespoň třicetinásobné množství a houknul, až jej přivezu. Poté vešel po dřevěných provizorních schůdcích zpět do domu.

Nenechal jsem se dlouho pobízet, vědom si toho, že nesmím již více zklamat strýcovu a matčinu důvěru. Poté, co malta vyprázdněná z míchačky zaplnila tři čtvrtiny koleček, chtěl jsem se s nimi vydat na cestu k lešení.
Ale ouha. Kolečka se ani nehnula. Avšak nedal jsem se. Zapřel jsem se vší silou, zvedl držadla koleček o pár centimetrů vzhůru a popošel za malého cupitání o kousek dopředu. Svaly i šlachy praskaly pod tíhou stavebního materiálu a srdce hlasitě a rychle tlouklo. Zde jsem si opět na chvíli odpočinul.
Takto jsem to opakoval až do doby, než jsem úspěšně přijel i s maltou k venkovnímu lešení. Houkl jsem na strejdu a setřel pot z čela.

Strýc přišel a zeptal se, co jsem tu hodinu a půl dělal, načež vzal do ruky opět zednickou lžíci s úmyslem zabořit ji do přivezené malty. Ta však bohužel po dobu mého snažení přemístit ji od míchačky k lešení ztuhla, takže o ni strýc lžíci okamžitě zalomil.
Odevzdaně se na mne podíval a poprosil, abych si raději našel nějakou práci uvnitř hrubé stavby. Pochopil jsem, že mu mám rychle zmizet z očí, jelikož do rukou uchopil své milované pneumatické kladivo, jímž se následně pokoušel odstranit ztvrdlou maltu z rozvrzaných koleček.

Ovšem uvnitř domu jsem nedopadl o moc lépe. Poté, co jsem nechtěně upustil těžký pytel cementu přímo na nárt jednoho ze zedníků a další dva spící, jimž jsem dopil otevřená lahvová piva, nevědomky zazdil v budoucí koupelně, bylo toto mé počínání i na strejdu příliš. Těžce oddechoval, oči se mu zalévaly krví a cosi si mručel pod vousy, což oznamovalo další příchod záchvatu šílenosti.
Dal jsem se proto na rychlý ústup. Strýc se na mne podíval, odfrkl si a za hlasitého křiku: „Já tě zabiju!“ mne začal pronásledovat se sbíječkou pevně uchopenou v obou rukách.

Strýc tak teď sedí ve vězení za další pokus o vraždu. Věřím však, že až jej za pár let opět propustí, bude pokračovat ve výstavbě svého domu. Pokud bude mít málo pomocníků, nechť se klidně ozve, budu mu plně k dispozici. A rád.
Tipů: 23
» 25.03.12
» komentářů: 28
» čteno: 1213(28)
» posláno: 0


» 25.03.2012 - 12:04
směju se při tvých povídkách a je mi fajn..ST..dneska mně dostalo to vápno,úplně to vidím a Anežku taky...
» 25.03.2012 - 12:05
moc dobrá :)
» 25.03.2012 - 12:08
básněnka:
To jsem moc rád :-) Převelice děkuji :-)
» 25.03.2012 - 12:09
tulkava:
Děkuji moc, Peťule :-)
» 25.03.2012 - 13:47
Pobavila jsem se hodně. Tvůj styl mi připomněl Šimka a Grossmanna.
» 25.03.2012 - 13:49
JuLia:
To jsem rád, děkuji :-)
» 25.03.2012 - 18:50
Asi Tě na libresu oženíme...
» 25.03.2012 - 19:06
Bíša:
Ani nápad, Bíšo :-) Naštěstí ani není s kým...
» 25.03.2012 - 20:36
Paulmatthiole
Tady se jako tradičně bavím, ST :-))
» 25.03.2012 - 20:39
Paulmatthiole:
Moc díky, Póle :-)
» 26.03.2012 - 00:22
Skvěle nás bavíš, ST.
» 26.03.2012 - 00:32
Psavec:
Nápodobně, Psavče... moc díky
» 26.03.2012 - 07:12
jsem ráda, že neopouštíš svou vysoce nastavenou laťku...
» 26.03.2012 - 11:58
zlato, potřebovala bych doma znova nahodit fajnovou na strop, který se zbortil po dceřiné intervenci s gymnastickým balónem, který použila jiným způsobem, než obvyklým... :D ... to bude určitě krásná práce :D
» 26.03.2012 - 12:35
katpok:
A já jsem rád za Tvůj milý komentář :-) Děkuji
» 26.03.2012 - 12:36
B-side:
Se mnou raději nepočítej :-)
» 26.03.2012 - 14:25
chachacha:))Opět velmi dobře pobavil!ST:)))
» 26.03.2012 - 15:32
heh ... jsi životu nebezpečný živel.
» 26.03.2012 - 16:04
:-D super .... Díky za bezva čtení :-)
» 26.03.2012 - 16:15
Siorak:
To víš, obě ruce levé... :-)
» 26.03.2012 - 16:15
erestor:
Taktéž děkuji :-)
» 27.03.2012 - 19:25
Prima, rozveselila..:)
» 27.03.2012 - 20:49
Vono ty seš králem kecalů. To pak přestává humor tad se vo něco snažit. Se na to .,. vlastně příště zase podívám. Ach jo.
» 27.03.2012 - 20:51
Princezna Smutněnka:
To jsem rád, děkuji :-)
» 27.03.2012 - 20:51
umělec2:
Ale no tak, umělče :-) Nesmutni :-)
» 27.03.2012 - 20:54
Offline.Uzivatel: Smutnej bych byl, kdybys tu nebyl.
» 06.04.2012 - 12:43
...to jako fakt? :-)
» 06.04.2012 - 12:55
Hadek:
Nééé, to je čistá fikce :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Miniaturní hrdinové | Následující: Pro Ni
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Květka Š. [1]
narozeniny
ann-ihilation [9], Mearii [8]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.