*Nezdařená sebevražda ?*

„Tak tedy máme zase takovou pěknou zimu, co byla kdysi, kdy jsem tu sekundařil jako teď ty¨, říká nováčkovi Pavlovi zástupce primáře Petr ve vyhřátém inspekčním pokoji porodnice. A dodává: „Stejně jako tehdy řádí sněhová vichřice, ale jenom s tím rozdílem, že snad dnes v noci, doufám, nebudu muset běhat někde venku s baterkou.¨

„Jak to myslíte, tomu nerozumím, pane asistente¨, diví se Pavel.

„Chtěl bys to slyšet? Je to taková skoro bych řekl menší detektivka.¨
„No to mě zajímá, opravdu, povídejte prosím¨, nato Pavel žádostivě.

Dobrá, když chceš, tak tedy poslouchej. Oné zimní noci následoval jeden porod za druhým, takže místo potřebného posilujícího spánku v posteli jsem mohl jen povrchně klímat v křesle v zákoutí chodby mezi porodním sálem a oddělením šestinedělek.

Bylo asi tak okolo třetí zrána a pohřížen sám do sebe, oči zavřené, jsem přesto vnímal jak někdo potichu přešel okolo mne tam, kde byly sprchy pro nedělky. Nestačil jsem se ani zamyslet nad tím, proč se jde někdo tak brzy zrána sprchovat, když mi se slovy „k porodu, prosím¨, zacloumala ramenem porodní asistentka.

Stojím u porodu a najednou venku rána, jako když dopadne něco těžkého na dřevo, které se současně láme. Co tu z těch dvou poschodí může tak časně zrána spadnout a odkud? Vidím, jak se za okny ve sněhové vichřici kymácejí vrcholky mohutných smrků. Že by se zlomila nějaká silná větev!? Když za několik minut předávám asistentce křičícího novorozence k první koupeli, zaslechnu zvenku ženský hlas, volající o pomoc !

„Slyšela jste taky to volání?“, ptám se sálové asistentky.
„Nic neslyším, kromě tohoto cvrčka¨, odpověděla mi, nesouc křičícího novorozence k první koupeli.¨

„No a kdo to tedy volal?¨, ptá se Pavel nedočkavě.

„Jen chvilku počkej, hned se to dozv효, uklidňuji ho a pokračuji: Porod skončil, ale to volání o pomoc mi nedalo jít spát . Musel jsem tomu prostě nějak přijít na kloub. Přece to není jen tak, aby nějaká žena v tomto nečasu volala ráno po třetí hodině o pomoc pod okny porodnice!

Něco mě nutílo jít na chodbu, kde jsem předtím dřímal. Na přilehlém oddělení šestinedělek panoval noční klid. Šel jsem se přesvědčit jestli jsou dveře u východu z chodby uzamčeny. Bylo tomu tak, klíč měla u sebe porodní asistentka. Bylo tedy vyloučeno, že by někdo mohl bez jejího vědomí oddělení opustit. Avšak odněkud sem táhl studený vzduch!

Vidím, že dveře do sprch jsou pouze přivřeny a do chodby jimi proudí místo tepla chlad, protože okno na větrání, které je tam vysoko na zdi až skoro u stropu, je dokořán otevřeno a dovnitř jím v závanech větru hustě sněží ! A vtom zvenku znovu ten ženský hlas: ¨Je mi zima, pomožte mi přece někdo!¨

Přidržel jsem se okenního rámu, s námahou vystoupil na poměrně vysoké těleso ústředního topení pod oknem a hlasitě zavolal do sněhové chumelenice: „Haló, je tam někdo?“ Žádná odpověď. To okno je dlouhé asi půl a vysoké čtvrt metru. Sotva jsem jím mohl protáhnout hlavu, abych se mohl podívat dolů: ve vánici se neurčitě rýsovala dřevěná bouda na úschovu zednického nářadí a na její střeše jakási tmavá skvrna.

„Proboha, co tam děláte? Snad nechcete vyskočit!?¨, vykřikla na mě asistentka, zvědavě nakukující do sprch.

Dám si přinést nouzovou svítilnu ze sálu a vzápětí odhaluji, že skvrna na střeše je otvor, kterým zřejmě někdo propadl. V budce by tedy měla ležet zraněná ženská osoba !? Ale kdo a která?, zamýšlím se. To přece není vůbec normální, že by jedna z našich šestinedělek vyskočila z okna. A taky proč ? Vždyť dělám na oddělení dvakrát denně vizitu a z těch dvaceti šestinedělek nemá žádná příznaky nějaké duševní nenormálnosti! Nepovažuji vůbec za možné, aby jedna z nich, které jsou vesměs ještě aspoň o hlavu menší než já, vůbec dosáhla na okenici., natož aby z okna vyskočila!

Uvnitř budky nebylo v té vánici ani za pomoci mé silné baterky vůbec nic vidět. Takže nezbývalo než se tam jít přesvědčit jak se věci mají. Neuvěřitelné, viď?

Mladičký sekundář souhlasně pokývne hlavou. A hned zvědavě: "No a co bylo dál? Nedovedu si představit jak ta story skončí.¨

Tak poslouchej: seběhl jsem rychle do přízemí a svítím si baterkou na sněhem zavátou cestu k budce: její dveře dokořán, nikdo tam, ale zakrvavělé stopy bosých nohou vedou kamsi do zahrady !

i]Byl jsem si vědom, že k dalšímu sledování stop musím uvést v činnost zřízence. Dostala-li se ta žena přes plot, bude nutno zavolat i policii! To je ale nadělení, takováto služba je přece k vzteku, nadávám v duchu a vracím se na sál. Tam už vyzvání telefon a slyším udýchaný mužský hlas: „Máte tu na vrátnici zvláštní příjem, pane doktore, přijdťe rychle a vemte ssebou aspoň dva zřízence s teplou dekou!“

Vzkáži zřízencům, aby si pospíšili na vrátnici s nosítky a s přikrývkou. Doběhl jsem tam před nimi a vrátný mi hned ukázal do rohu na gauč. A skutečně: musí to být jedna z našich šestinedělek, neboť jí roztrhanou noční košilí prosakovalo nahoře mléko a dole krev. Otřásala se chladem, poněvadž nic jiného na sobě neměla, hlavu celou zakrvácenou, stejně jako i lýtka a bosá chodidla. Vyděšeně na mě zírala a obranným držením rukou dávala najevo, abych se k ní nepřibližoval.

Jak se tak na ni dívám, poznávám ji a vybavuji si i její jméno: vždyť to je paní Nováková z naší ulice! Před dvěma dny jsem jí byl u porodu! Přívětivě ji oslovím. Ona mě však zřejmě nepoznává. A co vůbec neočekávám: vytřeští na mě oči a křičí: „Já tu nechci být, nechci a nebudu! Pusťte mě přece na policii! Ukradli jste mi moje dítě!¨

Vrátný mi ještě dále sděluje: „Než jsem ji stačil chytit, byla už venku před bránou, pane doktore! Je přece z vašeho oddělení, ne?¨ Přikývnul jsem souhlasně hlavou a snažím se s ní ještě jednou navázat rozumný kontakt. Přitom mám pocit, že jsem krotitelem divoké zvěře, poněvadž na mě cení zuby a vyhrůžně chrčí s pěnou u úst.

Nedaří se mi to a myslím si, že ani nebude snadné mezitím doběhnuvším zřízencům uložit nebohou ženu na nosítka. Klade jim nečekaně silný odpor, s vyceněnými zuby se je snaží kousnout a mezitím zoufale vykřikuje: „Nechte mě a vůbec na mě nesahejte! Budu si stěžovat na policii! Dejte mi moje dítě!“

V tu chvíli jsem si definitivně uvědomil, že u ní vypukla poporodní forma akutní těhotenké psychózy a že je mi proto teď naprosto nemožné nějakou logickou domluvou rozptýlit její zmatené vjemy a pocity nebo jí dát bez použití násilí uklidňující injekci. A právě proto jsem musel tuto nepříjemnou situaci uspokojivě ukončit co nejrychleji.

Sekundář Pavel jakoby nevěřícně pokyvoval hlavou: „A co tedy jste udělal, pane asistente?¨

Bylo mi jí moc líto, ale ač nerad a s těžkým srdcem, musel jsem se přece jenom rozhodnout pro jediné možné řešení: svěrací kazajku! Navléknout ji ubohé ženě přes její zuřivý odpor bylo možné až za pomoci vrátného. Po zklidňující injekci ošetřili chirurgové i všechna její naštěstí jen povrchová poranění.

No a tím pro mě, Pavle, skončila jedna neobvyklá noční služba. K dalšímu léčení jsme paní Novákovou přeložili do psychiatrické léčebny a její novorozeňátko na dětské oddělení.

V tomhle teplém inspekčním pokoji jsem pak dospával zbytek noci a než jsem usnul, přál jsem jí v duchu, aby se její chorobný stav ať už samovolně nebo léčením upravil a nestal trvalým. V následujících týdnech se moje přání skutečně vyplnilo a kdykoliv ji na naší ulici potkávám s robátkem v kočárku, vždy mě s úsměvem pozdraví.

Dodnes je mi nevysvětlitelné, jak její akutně chorobný mozek mohl vymyslet v takové krátkosti plán jak nenápadně a přitom tak obtížně opustit oddělení, když se ještě při odpolední vizitě projevovala naprosto normálně. Byl to zoufalý pokus o sebevraždu vlivem jejích přeludů nebo se pokoušela uniknout z tohoto světa do světa svých halucinací?