LÁSKA

co prožívá "ještěr"
» autor: ještěr
LÁSKA

Jsem z rodu Ještěrů, velmi starého a uznávaného vesmírného rodu válečníků. Jsme nerudná a velmi útočná stvoření, vždy ochotná bojovat pro jakoukoliv záminku. Naše zbraně jsou horší, než si člověk vůbec dovede představit. Smrt jiných pro nás nic neznamená, tak jako naše.
Opovrhujeme slabostí a jdeme do nejhorších bitev. Dost se nás bojí celý vesmír. Ale je nás málo a jsme samotáři.

Maně si vzpomínám, že jsem udělal něco strašného, ale má paměť je zastřená.
Jsem tu, otřesený, poražený, pokořený, připravený na smrt, síla, která mě porazila, byla strašlivější než já.

„Nebudeš zabit. Naučíš se slabosti.“
Phh, co je to slabost?“ ptám se v duchu.
Jsem poražen, musím přijmout trest.

Trest.
Strašné slovo pro mě, ale nemám se jak zabít.
Teprve teď si uvědomím, kde jsem: planina červené kamenité země, mezi nimi balvany, okolo mrtvá voda, nebe popelavé. Sem tam mátoha jako já.

Nevědomí.
Nevím, jak dlouho jsem tam byl a trápil svoji duši výčitkami svých činů, na který si nemohu vzpomenout. Sto let? Milion let? Opravdu, nevím.

Kdy mě z této díry vyvedli, nepamatuji, jenom vím, že jsem se ocitl na trestanecké planetě Zemi.
Nikoho jsem si moc nevšímal, ostatní se prali mezi sebou, čas od času, kolem 10miliónu let přistála raketa a přivezla, popřípadě odvezla vězně.
Byla zde i zajímavá skupina, říkali si Titáni, za zbraně měli nějakou kytku, stráže zatlačily do kouta, nebýt mutanta Hérakla, který je zabil, tak to byla největší vzpoura v kolonii.
Všude se motali takový malý bytosti, bály se nás, sem tam od nás něco dostali, jeden z Titánů, který se vzpoury nezúčastnil, jim dal oheň a naučil mnoho dobrého. Pro výstrahu ho stráže přikovaly na skálu na Kavkaze, aby se to neopakovalo. Dál to znáte…

Po této vzpouře dojel super revizor, lidi si ho zamilovali a říkali mu Ježíš. Ten nařídil, že, žádný trestanec nesmí zůstat ve své původní podobě. I stráže se musely stát neviditelné. Tak si oblíbil místní bytosti. Je pravdou, že mnozí z nás to nepřijali a zemřeli, bible to píše správně.

„Je to šílené“ povídám, jak mě chcete dostat do takové tělíčka? Nevím, jak to dokázali, a stal jsem se člověkem z hvězd. Rodil se, žil, miloval, truchlil, radoval se a umíral mockrát. Ani si to moc nepamatuji.
V tom bylo neuvěřitelná moudrost, zapomněl jsem, kdo jsem byl a začal žít jako ta slabá bytost, ten uzlík citů a pocitů, nedokonalosti a kapkou božího mozku.
Co víc, já si ho zamiloval!!

Když přišel konec mého trestu, potkal jsem anděla, (vězeňského psychologa), který mě začal připravovat na změnu. Přitom jsem potkal i anděla náhlé smrti. Krásnější bytost jsem v životě neviděl. Stanul jsem před komisí moudrých, jejich aura byla neuvěřitelně čistá.
Ukázali mě moje TĚLO, moje tělíčko, sílu neuvěřitelnou!
Jedním prstíčkem tě človíčku zamáčknu na placku, jako hmyz…
Jsem to zase já…
Nejsem!
Já cítím lásku a soucit!

Šedým tunelem, jsem odveden k bráně. Krásný zelený pentagram z pentagramů hvězd. Jenom se třpytila. A to slunce, nádherné slunce, modré nebe…
Jakmile vstoupím, budu to zase já… ještěr, za tři vteřiny přelétnu vesmír, dostanu své zbraně…
Navíc Boží sílu a moudrost, jako Šalamoun…
„Vše opustit… Co pak to mohu?“: ozval se ve mně člověk.
„Mám tam rodinu, ženu dítě“: ozvala se láska.
„O ty se postará někdo jiný, Ty již nemáš právo starat se o ně.“
A kdo se postará o člověka, kdo mu ukáže to krásné světlo, kdo ho narovná, aby nebyl v té hrozné tmě sám!?“
„Jak chceš, ale podívej, do čeho se vracíš.“
Sevřel se mi žaludek z té hrůzy, kterou jsem dole viděl, ale láska, možná pýcha na člověka, zvítězila. Tělo počká.

Vlítl jsem to té tmy a zářil jak malé slunce. „Berte lidi, berte plnými doušky, mám sílu dát každému, kolik chce…“
Všichni ode mě prchají… pak jsem si to uvědomil… oni nemohou přijmout světlo, oni ho nikdy neviděli…
Frustrace strašná, přišla další bytost na pomoc- duch lesa. Dává mi pomocnou ruku, jeho síla je veliká. Léčí a pomáhá, to je příběh na jindy.

Je mi lidí líto, nemohu jim pomoci. Mé srdce se zatvrzuje. Vše opouštím. Zůstává zuřivost a lítost. A moje pýcha. Nic jiného necítím.
Každou noc se těším na smrt. Nepřichází.

Probudil jsem se v peci, lépe řečeno, tak jsem se cítil. Nejdřív jsem měl pocit, že jsem rozžhavená trubka v ohni. Pak jsem si začal uvědomovat své tělo.
„Jestli se perete o mě, perte se mimo mě a ne ve mně, nemusel bych to vydržet!“
Ustalo to, vydechl jsem si. „Proč jste tady?“
„Chtěl ses naučit prosit“ odpověděl Světlonoš (vězeňský učitel)
„Nemám za koho!“
„Ale máš, za člověka…“
Vzpomněl jsem si na lidi a v ten okamžik mě tak rozbolelo srdce, že jsem zařval bolestí
„Nechte je!“
„Koho? Tohoto člověka, vždyť bude NOVÝ člověk lepší silnější, krásnější…“
„Nechte mi aspoň bezdomovce, aspoň několik bezdomovců…“ žadonil jsem.
„Proč?“
Neuměl jsem odpovědět. Bolest ustoupila, bytosti odešli.
Pochopil jsem co je prosit. Mají pravdu. Má prosba byla dětinská.

Vzali mi člověka.



Žiju dál, láska mi zůstala, přemýšlím - komu ji dát……………………
Tipů: 2
» 21.03.12
» komentářů: 1
» čteno: 737(12)
» posláno: 0


» 22.03.2012 - 10:52
šup do záložky..až bude časík ráda si u tebe opět pochutnám:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: HRADNÍ PANÍ | Následující: PŘÍBĚH BOHŮ

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.