Jak jsme navštívili domov důchodců

Když se blíží podzim lidského života zvaný stáří, bývá někdy obtížné se s tímto vědomím smířit. Někteří z těchto lidí tak ztrácí smysl života a víru v něj, jiní naopak ztrácí své osobní věci, jelikož Alzheimerova choroba často bývá pěkný prevít. Nato končí v domovech důchodců či jiných ústavech, kde je o ně ve většině případů dobře a svědomitě postaráno.

Jedním z těchto šťastlivců – dá-li se to tak vůbec nazvat - je i náš dědeček, jenž pobývá v domově důchodců již pátým rokem. Skončil tam poté, co nás všechny za smutných událostí opustila babička… …která z tajně nastřádaných úspor bez jakéhokoliv rozloučení rozhodla se uskutečnit cestu kolem světa, z níž se dodnes nevrátila. Jen sem tam pošle pohled z Kuby či Japonska, ve kterém píše, ať ji již nečekáme, jelikož krásy naší Země tohoto druhu u nás na vesnici nikdy neobjeví.

A tak jsme se rozhodli, že našeho rodiče – v mém případě prarodiče – po dlouhé době navštívíme, neboť právě slavil své pětasedmdesáté narozeniny a domov důchodců byl prý nově opraven.
Bylo tomu tak. Ihned poté, co tatínek zaparkoval na volném místě hned vedle značky zákazu stání, v úžasu jsme pohlédli na nádhernou velkou stavbu s bledě modrou fasádou, spravenými balkony a novými plastovými okny a velkou rozkvetlou zelení před hlavním vchodem. Dlouhé minuty zírala naše rodina na tu vyspravenou budovu a tatínek se jen usmíval a pochvalně pokyvoval.
Poté však namítl, že jsme nepřijeli obdivovat krásy domu, ale hlavně navštívit oslavence, a tak jsme se otočili o sto osmdesát stupňů a vydali se směrem k dědečkovu domovu důchodců, který stál hned naproti přes ulici.

Vešli jsme dovnitř i s proutěným košíkem plným laskomin – většinou v tekutém stavu, jelikož dědeček na tom s chrupem nebyl dobře – a ohlásili jsme se u recepce.
„Přišli jsme navštívit pana Josefa Broučka,“ pravil otec zaměstnankyni, která se evidentně těšila na konec své pracovní směny, jelikož jí únavou vytvořené kruhy pod očima dosahovaly skoro až ke rtům.
„Brouček Josef má návštěvu!“ zvolala do éteru sestřička a pár důchodců okamžitě zbystřilo pozornost, načež se zvedlo a přicházelo za úsměvu k nám. Jednalo se však buď o starce nahluchlé, kteří přeslechli hledané příjmení, nebo ty, kteří slyšeli dobře a snažili se nás přesvědčit, že oni jsou naším dědečkem.
Otec však odmítavě kroutil hlavou, řka, že ví, jak vypadá jeho rodič, a tak mělo šest starců - mezi nimiž byly i dvě dámy, které chtěly využít svého rostoucího knírku a chlupatých nohou – smůlu, načež se pomalu počali vracet zpět do svých křesel u stolku s novinami.

Nato se již dědeček objevil ve dveřích haly a radostně nás přivítal. Na otázku, proč jsme jej nenavštívili již dříve, otec odpověděl, že do tohoto plánu vždy zasáhla nemoc někoho z členů rodiny, a tak z návštěvy padlo, jelikož jsme jej chtěli navštívit všichni dohromady.
Dědečkovi se to sice nezdálo a namítl, že jsme zde nebyli již čtyři roky, ovšem brzy bylo vše zapomenuto, a to nejen díky narozeninovému koši, který otec následně předal, ale i díky prarodičově vzrůstající ztrátě paměti.

Přišli jsme asi v nevhodnou dobu, jelikož poté, co dědeček uschoval ve svém pokoji náš věcný dar, ohlásila sestřička čas k obědu.
Sedli jsme si tedy k neobsazenému stolku v jídelně a čekali, až oslavenec zkonzumuje svou porci, aby nás mohl následně provést po místním areálu.

Pln závisti jsem zíral na místní důchodce, neboť k obědu byly buchtičky s krémem, které jsem tolik zbožňoval.
Alkoholik Pučmeloun, legenda naší obce, který za mladších let v zimním období vypil na zahřátí pětilitrový kanystr s nemrznoucí kapalinou a čistý postřik na chrobáky, který se jinak ředil s vodou v poměru jedna ku pěti tisícům, dostával speciální dávku krému, ve kterém byla – na rozdíl toho, jenž dostávali ostatní důchodci – dvacetinásobná dávka rumu.

Ti, kteří měli problémy s chrupem a buchtičky tak pro ně představovaly nestravitelnou potravu, dostávali jen dvojitou dávku polevy, aby jej poté pomalu srkali přiděleným brčkem.
Našemu dědečkovi však byla podávána porce plnohodnotná, jelikož ten – ač bezzubý – používal k obědu umělý chrup babiččin, která mu jej na památku nechala ve skleničce na nočním stolku v den úprku na svou cestu kolem světa.
Můj prarodič měl sice s nasazováním zubů problémy, přeci jen, čelist jeho ženy – cestovatelky - měla jiný tvar a byla o něco menší, ale nakonec se stejně vše zdařilo a dědeček tak spokojeně přežvykoval tuto dobrotu z kynutého těsta.

Po obědě nám – jak již slíbil – ukázal své bydliště.
Napřed nás zavedl do místnosti, kde trávil nejvíce času, a to do místní ošetřovny. Zde nám ukazoval a popisoval vtipnou historku, jak v jednom ze svých počátečních stavů senility ohrožoval sestřičky skalpelem, načež mu prý byl za trest na týden sebrán nejdražší majetek – byl to již zmiňovaný babiččin chrup.

Pokračovali jsme vstupem do společenské místnosti, kde byla puštěna velká televize před řadou židlí a stolků. V rohu místnosti hráli dva důchodci šachy, z nichž jeden se již notnou půlhodinu škrábal na hlavě, jelikož si nemohl vybavit, jakou figurkou to chtěl vlastně táhnout. Poté, co si všiml, že jeho kolega – soupeř – v sedě usnul, využil situaci a vítězoslavně zvolal: „Šach mat!“, načež si vzpomněl a uvědomil, že jej sám již před danou půlhodinou dostal.

Pak nám dědeček ukázal další – již méně zajímavá místa – jako místnost s kulečníkem, šipkami, barem, tyčí na striptýz nebo videoherním koutkem s nejnovější konzolí a dvoumetrovou plazmovou televizí, místnost na masáže, sklad na vysavač a smetáky, ve kterém jsme nechtěně načapali alkoholika Pučmelouna, jak nasává Okenu, a další a další pokoje, než nás zavedl milovaný důchodce na procházku místním parčíkem.

Zde se na krásném travnatém plácku pokoušelo pár staříků hrát petanque, ovšem neúspěšně, jelikož ani jeden z nich kouli určenou ke hře neunesl, několik milých stařenek sedělo na lavičkách a s třesem v rukou pletly synům a vnukům svetry a čepice na blížící se zimu – díky již zmíněnému třesu v končetinách měly tyto pokrývky těla a hlavy hotovy třikrát rychleji než obvykle.

Po prohlídce tohoto krásného místa nastal čas odchodu.
Dědeček nám ještě ukázal svůj pokoj, v němž byl zrovna jeden z pracovníků personálu, jemuž do oslavencova proutěného koše s narozeninovými dary asi něco spadlo, jelikož se v něm s podivným úsměvem dlouze přehraboval a cosi si následně strkal do kapes svého bílého pláště. Když si nás všiml, úsměv jej v mžiku přešel a rychle kolem nás proběhl ven z pokoje, ztrativ přitom sáček s gumovými zuby, který jsem dědečkovi jako narozeninový dárek koupil v cukrárně na náměstí.

Následně jsme se rozloučili. Dědeček vypadal posmutněle, ale tatínek jej ujistil, že tentokrát se jistě stavíme dříve, jelikož nás dal všechny očkovat proti nemocem.
Za následovného mávání jsme opouštěli areál domova důchodců a vydali se domů pěšky, jelikož šrouby na botičce nasazené na předním kole našeho auta se nepootočily ani o milimetr, a to ani při tatínkově pokusu povolit je svými zuby.

Od této návštěvy uplynuly další tři roky. Od babičky stále chodí pohledy z různých zemí a světadílů a dědeček jistě sedí v křesle a čeká, neozve-li se halou zvolání jeho příjmení. Nás však těší a hřeje u srdce vědomí, že je o něj dobře a kvalitně postaráno.
Až bude za dva roky slavit osmdesátku, jistě jej opět navštívíme s dalším věcným darem.

Jen nevím, co otec odpoví na otázku, proč jsme se opět nestavili dříve. Však on si můj rodič jistě nějaký dobrý důvod najde.