Slunce

Když slunce převezme nad oblohou moc,
jeho zlaté šípy vždy ukončí noc.
Se sluncem rozkvete nejeden květ
a smutek se v radost promění hned.

Černá, měnící, se v červenou až rudou,
pak oranžový jas proběhne ospalou půdou.
A na konec, po rozvážném výstupu
na hluboké nebe, probudí žlutá
po ránu i Tebe.

Pocit, když sluneční paprsky dotýkají se
Tvé tváře a nebo když do těla ti proniká
kouzelná záře, ten ničemu se nemůže vyrovnat,
dešti, sněhu ani štěstí snad.

Slunce... už i to skoro hřeje,
mír lásku a pokoj celému světu přeje.
Slunce... tak jasné, mohutné a plné síly,
to ono naplňuje životem všechny mé žíly.

Je tak daleko, a přesto dotýká se Tě,
můžeš ho vidět kdekoli na světě.
Je světlem v temnotě vesmírné,
to co, dokáže, je obrovské a nesmírné.