Beze cti - kapitola 11

Pobaveně jsem potřásl hlavou a vzal oba koně za uzdu, abych je odvedl do stáje. Odstrojil jsem je, vytřel dosucha a dal jim čerstvou vodu a voňavé seno. Byl jsem rád, že se jí Arnika ujala. Připadal bych si tak nějak divně, kdybych ji měl vést do pokoje. I když jsem nevěděl proč. Jsem tady přece doma, ne? A během naší cesty jsem se o ni staral, tak co se se mnou dělo?! Nechápal jsem to. Když jsem skončil s koňma, tak jsem vzal obě sedla a vydal se do domu. „To je dost, že jdeš!“ přivítala mě Arnika. „Už jsem si myslela, že tam chceš nocovat!“ namířila na mě vařečku. „Kdepak, děvče! Jen je rozdíl starat se o jednoho koně nebo o dva, víš?“ zašklebil jsem se na ni, ale pak jsem zvážněl.. „Kam jsi ji uložila?“ „Do Bereničina pokoje!“ To se mi vůbec nelíbilo a Arnika si toho všimla. „No a co? Ona už ho nepotřebuje, zatímco Magda ano! A řekla bych, že tu s náma nějakou dobu pobude, tak ji přeci nebudu strkat do nějakého krcálku, ne?“ Povzdechl jsem si. „Máš pravdu, Niko! Jen …“ nevěděl jsem, jak pokračovat. Bylo to ještě příliš živé. I když už byla pár měsíců po smrti. Bylo mi jasné, že jednou přijde někdo, kdo bude její pokoj obývat místo ní, ale teď, když se to stalo, to bylo moc narychlo. Arnika se na mě soucitně usmála. „Hele, Dale, všichni víme, co jsi k ní cítil a ona k tobě, ale tak už to holt chodí! Ale třeba je čas znova naskočit na koně, ne?“ spiklenecky na mě mrkla. Zamračil jsem se. „Na tohle nemám náladu!“ vyštěkl jsem ostře. Popadl jsem sedla, která jsem si položil na lavici, a vyběhl po schodech.
Zlehka jsem zaklepal na dveře Magdina pokoje, ale neodpovídala, tak jsem je otevřel a vešel jsem. Ležela na posteli a spala jako nemluvně. Asi jsem jí fakt dal zabrat! Tiše jsem složil její věci na podlahu. Neklidně sebou zavrtěla a otočila se na druhý bok. Neodolal jsem a přikryl ji dekou. Bezděky jsem ji pohladil po vlasech. Něco zamumlala, ale neprobudila se. Nicméně, to stačilo, aby mě to probralo. V duchu jsem zaklel a raději jsem odtamtud vypadl. Je to přece Benova dcera, sakra! A i kdyby nebyla, copak je tohle holka pro mě? S tou svojí naivitou mi dokázala pěkně lézt na nervy, ale něco mě na ní přitahovalo. Možná ta nevinnost, nezkušenost nebo snad naděje, kterou ze sebe nevědomky vyzařovala? To jsem netušil. Ale rozhodně mě to klidem moc nenaplňovalo.
V mém pokoji mě čekalo umyvadlo s horkou vodou. Zlatá Arnika! Byla dobrou vílou našeho domu a starala se o nás jako vlastní máma! No, vlastně líp! S úlevou jsem ze sebe shodil špinavé šaty a opláchl se. Bylo to nádherné! Prostě skvělý pocit! Oblékl jsem si čisté oblečení. A pak jsem zamířil dolů. Tam už seděli kluci a nadšeně se mi vrhli v ústrety. Ani já jsem je nijak nešetřil, takže to chvíli vypadalo jako pěkná rvačka!
„Prý jsi nám někoho přivedl?“ zeptal se Timo zvědavě, když jsme se uklidnili a posadili se. „Nika to aspoň říkala!“ přidal se Daniel. „Jo, přived! Je to dcera mýho bejvalýho učitele a donedávna žila v klášteře, tak na ni laskavě zapomeňte, jasné?“ To varování jsem myslel zcela vážně. „Hele, zpomal, Dale!“ Timo pozvedl pravici. „Sice je to skoro jeptiška, ale snad se dokáže rozhodnout sama, ne?“ Upřel jsem na něj ne právě vlídný pohled. „Jasně, že dokáže! Jen na ni nijak netlačte, jo? Ta holka to teď nemá zrovna snadný a je dost zmatená …“ omluvně jsem se na ně pousmál. Daniel potřásl hlavou. „To jsme nikdy nedělali, Dale! Ale nečekej, že se budeme držet zpátky jenom proto, že se ti to nelíbí!“ „Chápu!“ přikývl jsem. „Nedáme si partičku?“ Timo vytáhl balíček ušmudlaných karet a tázavě na nás pohlédl. Okamžitě jsme pochopili, o co se snaží. Odlehčit situaci. A my mu za to byli vděční. „Zbláznil jsi se, holenku? Tohle musíte prohrát!“ ušklíbl se pobaveně Daniel a vzal Timovi karty z ruky. Obratně je zamíchal a bleskurychle rozdal. Srovnal jsem si list a bylo mi jasné, že tuhle hru nevyhraju. A podle Timova obličeje soudě jsem nebyl sám. A nebyla to jen ta jedna hra …
„Tak už toho nechte a udělejte mi místo!“ Arnika nás rázně přerušila. „Nebo zůstanete o hladu!“ pohrozila nám a my ji ihned poslechli. Timo dokonce úslužně vyskočil a přinesl na stůl dřevěné misky, lžíce a ošatku s chlebem. Už jen z té vůně se mi sbíhaly v ústech sliny. Měl jsem hlad a na cestách jsem to s jídlem nijak nepřeháněl. Jedl jsem jen tolik, abych se udržel v plné síle. Ale Arnika byla skvělá kuchařka a já moc dobře věděl, že po polévce bude následovat vynikající pečené skopové a, jak mi Daniel pošeptal, tak po něm bude povidlový koláč. Arnika nesla ke stolu mísu, když zvedla hlavu a usmála se. „Tak pojď, holka! Přece se nebojíš, ne?“ Pohlédl jsem směrem ke schodišti a zatajil jsem dech. Magdalena tam stála a tvářila se poněkud nešťastně. Zamával jsem na ni. „Ke stolu, děvče! Nika je fantastická kuchařka! Uvidíš!“ Váhavě sešla k nám a prohlížela si kluky. „Tohle je Daniel a tohle Timo! A tohle je Magdalena!“ učinil jsem povinnosti zadost. Arnika obrátila oči v sloup. „Jsi fakt kavalír, Dale!“ zamumlala směrem ke mně. „Tak se přeci posaď, Magdo! A vem si chleba! Ráno jsem ho pekla!“ Magdalena si poslušně sedla a Arnika začala rozdělovat polévku do misek. A rozhodně na nás nešetřila …