Krůpěj viny

Edelstadt není velké město, přesto tu o trzích vždy stojí hlava na hlavě. I když mám raději les a svojí samotu, ruch ve městě mi vyhovuje. Je to lepší, než když procházíte poloprázdnými ulicemi a každé oko se na vás podívá, ruka se pokřižuje a ústa zakřičí nadávku. Mnohem lepší.

Kápi černého pláště mám volně přetaženou přes hlavu. Ne kvůli chladu, ani kvůli větru. Mé vlasy k mé smůle přitahují zvláštní pozornost. Dlouhé rudé vlasy,které pod slunečními paprsky vydávají fialovou zář,jsou na místě plném světlovlasých,kudrnatých hlav poněkud…extravagantní. Do dneška nevím,jak se mi to podařilo.Špatné bylinky,zaklínadlo,konstelace měsíce,co já vím.Moje chyba,za kterou musím pykat mnohem větší opatrností.

Minu prodejce ryb, hulákajícího o čerstvosti svého zboží, starou kramářku nabízející kýčovité šátky i vnadnou cukrářku, která poutá víc svým zjevem než zbožím. Přesto, nebo možná právě proto, je u ní největší zástup lidí.

Kolem mě proběhne párek uřvaných kluků. Jeden z nich do mě neurvale vrazí a přišlápne mi plášť. Kápě se mi rázem sveze z hlavy na ramena a odhalí tak vlasy plné fialových odlesků.Proviněné děcko stojí z vykulenýma očima a není sto se pohnout.Skoro bych mohla cítit jeho zděšení.

Letmo se rozhlédnu kolem sebe po strnulých tvářích. Snaží se na mě nedívat, jen čekají, co se stane. Říká se, že pohlédnout čarodějce do očí znamená neštěstí. Zřejmě nikdy nepřijdu na to, jak na to přišli, ale teď se po tom pídit rozhodně nehodlám. Svižným pohybem nasadím kápi opět na své místo a bez ohlížení se rázným krokem prodírám ulicí. Lidé přede mnou bezmála uskakují z cesty a most, který mě dovede na druhou stranu řeky, je na dohled. Kolem je dusno a já toužím už být konečně pryč. V duchu se ptám, kde se tu najednou bere takové horko, když za mnou někdo vysokým hlasem vykřikne.
„Tam! Támhle je, ctihodný pane!“ huláká obtloustlá paní, která má shodou okolností za sukní kluka kulioka. Otočím se a postřehnu louči, muže v sutaně a už vím, že je zle. Obrátím se na podpatku, vykasám sukni a prorazím dav shromažďující se kolem mostu. Za sebou slyším křik a dupot. Běžím jako o život, i když o přirovnání se v tomhle případě asi mluvit nedá. Je pravé poledne, louče tedy asi neslouží k osvětlení a o čirou symboliku taky zřejmě nepůjde.

Zabočím do úzké, tmavé uličky a schovám se za něco, co vypadá jako sekyrou rozmlácené dveře. Ani nedýchám, když dav asi deseti mužů proběhne těsně kolem mě jako vítr. Nehnu ani brvou, dokud kroky úplně neodezní a v duchu zakleju. Kdyby byly ty povídačky o čarodějnicích na košťatech pravdivé, nemusela bych řešit, jak se odsud nepozorovaně dostanu. Kurva.
Zhluboka si povzdechni a zavřu oči. Rychle vymyslet, jak odsud pryč. Ti pomatení pobůžkáři se můžou každou chvíli vrátit. Ohlédnu se do uličky za sebou. Vede mezi domy, nenápadná a úzká. Je plná harampádí a odpadků.Úřady zakázaly vyhazovat splašky na hlavní ulice,ale lidé jsou vynalézaví.Když špínu nevidí,jako by neexistovala.Často bádám nad tím,proč jsme o tolik lepší než zvířata.
Překročím něco,co vypadá jako týdny mrtvá kočka a vzdaluju se od sluncem zalité hlavní třídy. Páchne to tu,ale není zbytí.Jestli chci přežít,tak ne.

Kráčím bludištěm městských uliček už hodnou chvíli. Doleva,rovně,doprava,doleva.Zastavím se a zavětřím.Cítím čerstvější vzduch a přidám do kroku.Odněkud přiletěl vítr a s ním i pach rybiny.Zamyslím se a snažím si vzpomenout,ve které části města je přístav.Rozsvítí se mi skoro hned a pak už najisto mířím z bludiště ven.

Zastavím se ještě ve stínu domů a rozhlížím se.Neširoká ulice zeje prázdnotou,jen v krčmě v přístavu je živo.U řeky párek rybářů,vedle nich vůz s rybami,přetažený plachtou.Obtloustlý majitel rozpadajícího se povozu s korbelem piva stojí zády němu a křičí na vystrašeného pacholka něco o koních a pohlavcích.Ještě jednou se rozhlédnu po ulici a nepozorovaně vyrazím z úkrytu.Vůz je ode mě vzdálen ani ne na padesát stop.Přeběhnu ulici a vklouznu do vozu.Puch mrtvých ryb mě udeří do nosu a kamkoli se podívám,zírají na mě vypoulené,mrtvé,rybí bulvy.Zvenku slyším koňský řehot a kopyta mířící směrem k vozu.Hulákající rybář dá zapřáhnout a zanedlouho i on naloží své tlusté tělo na vůz.Slyším prásknutí biče a zařehtání koní a povoz se zbrkle vydá na cestu.

***

Mé prosby k Bohyni byly vyslyšeny a kodrcání na kostkách se po dlouhých minutách konečně změnilo v jízdu po prašné cestě.Městské hradby jsme nechali daleko za sebou a míříme kamsi mezi stromy.Odhrnu plachtu a nadechnu se čerstvého vzduchu.Mé plíce by nadskakovaly štěstím,kdyby mohli,a já taktéž.Tiše přemýšlím nad tím,jestli by stačilo rybáře prostě jen shodit z vozu nebo jestli bude nutné vytáhnout dýku.Nezabíjím ráda,jen když musím.Ale to se bohužel v naší branži stává často.
Vozka si ale krk zachrání. Zavelí k zastavení,se zaduněním seskočí na zem a zamíří si to k prvnímu stromu.
Neslyšně vyklouznu zpod plachty a skrčená za vozem se doplížím dopředu ke koním. Dotknu se uzdy prvního z nich,hnědé klisny,která by se hodila spíš na válečné pole,než pro povoz s rybami.Otočí na mě hlavu a zadívá se svým vševědoucím pohledem.Je klidná,ví,že jí nechci ublížit.Popleskám jí po pleci a odepnu uzdu.Je bez sedla,takže mi dá trochu práci vyškrábat se jí na hřbet.Vzpřímím se na ní,jen co se rybář otočí.Zakulí očima.Snad se mu zdá,že vidí divou ženu,však není daleko od pravdy.Okamžitě pobídnu čtyřnohou krásku a ta,uvědomujíc si svou volnost,vyběhne tryskem po prašné lesní cestě.

***

Okradený se ještě chvíli pokoušel dohonit svůj majetek, ale bohužel pro něj a naštěstí pro mě,vzala jsem si toho rychlejšího koně. Vítr mi prudce fouká do tváře a z kobyly zurčí pot,ale nepřestávám ji hnát dál.Nevypadá strhaně ani unaveně,zřejmě si u rybáře užila své.Cítím z ní její radost z volnosti a z běhu.Už ji nečekají žádné rány a láteření.Zvolním a přitisknu jí jednu ruku na spánek.Nic nevidím jen cítím a vím,co si zažila.Malé hříbě,násilím odvedené od své matky.Cvičené jako vojenský kůň.A ukradené a poté prodané za pár šupů nikomu od nikud.
Smutně se usměju. Nápadně mi její minulost připomíná tu mojí.

„Neutíkej přede mnou,holčičko.Budeme si hrát.Pojď si hrát se strejdou.“ Uslintaná tvář se shora dívá na snad desítiletou dívenku v prostých,ale čistých šatech,s dřevěnou panenkou v náručí.Chlípně mrká na druhého muže v síňce,který zrovna nožem přejíždí po odhaleném stehně ženy ležící na zemi.Matky dítěte.Manželky.
„Edgare,odveď to pískle pryč.“ Zavrčí muž. “Strejda“ se znovu otočí k dítěti a úsměv v jeho tváři je jako úsměv falešného klauna.Klauna,který se chystá zasadit tu nejtěžší ránu.
„Tak pojď,maličká,poslechneme tatínka…“